9. kapitola - Ples 1/2
received_1251009558259778_ZS.jpg

   Vrhla rychlý pohled na hodiny v rohu místnosti. Zbývalo jí přesně ještě deset minut na poslední úpravy. Vrátila se do šatny a stoupla si před zrcadlo.

   Jelikož její černé vlasy byly hodně husté a vlnité a ona měla na přípravu necelou hodinu, tak si je jen pomocí hůlky vyžehlila, sepnula po stranách a nechala je volně spadat na ramena, dál se jimi nezdržovala. Make up zvolila jednoduchý, kouřovým líčením si zvýraznila oči a na rty použila světlý lesk. Stejně tak zvolila jednoduché šperky. Na krku nosila stříbrný přívěšek ve tvaru srdce s vyrytým erbem, ten si ponechala a na levé zápěstí si připjala stříbrné hodinky. Jediné plesové šaty, které měla, byly ty, na které úplnou náhodou natrefila ve starém obchodě, v ten den kdy se rozhodla, že přijme nabídku stát se profesorkou lektvarů v Bradavicích. Šaty byly korzetové s nadýchanou sukní. Výstřih byl obšitý stříbrnými kamínky, stejně tak byly kamínky na rukávech a pár i na sukni. Šaty měly starorůžovou barvu s jemnými odlesky. Lodičky zvolila v tělové barvě.

   Byla se svým vzhledem spokojená. Cítila se v těch šatech úžasně jako popelka. Musela se sama pro sebe usmát. O to jí přeci šlo, ne? Aby dnes všem vyrazila dech. Tedy všem ... hlavně jednomu pyšnému, arogantnímu, namyšlenému, povýšenému ... blonďákovi!
Když jí ředitel Snape, před více jak hodinou řekl, že slyšel jejich hádku, tak si nejdřív myslela, že se před ním hanbou propadne. Ale ředitel byl nevypočitatelný a svým chováním ji nepřestával překvapovat ...

XXX


   Chtěla rychle zmizet a ukončit pro ni a tak trapnou situaci.

   „Pokud by vám to nevadilo, mám pro vás jistý návrh," řekl ledově klidným hlasem.
Isabella vytřeštila oči údivem, ale nechala ředitele vstoupit do jejích komnat. Pokynula mu ke křeslu, ale jen zavrtěl hlavou a upřel na ni svůj uhrančivý pohled.

   „Nebudu vás ani sebe příliš dlouho zdržovat zbytečným tlacháním. Dostala se mi do rukou jistá studie, u které jsem byl požádán, abych prověřil její pravdivost. Budu potřebovat přístup do vašeho kabinetu a ke skladu zásob pro lektvary. Postup toho lektvaru je poněkud složitější a jeho výroba podle autora zabere minimálně měsíc. Jelikož vás nehodlám vyhazovat z vašich komnat pokaždé, když zde budu pracovat, nabízím vám spolupráci na jeho přípravě."

   Isabella neváhala, v jejím nitru vzplála vrozená vášeň pro lektvary míšená se zvědavostí, nemohla než souhlasit.

   „Potřebné materiály vám tedy dodám po prázdninách. Doufám slečno, že vám nemusím zdůrazňovat, že vše co se v nich dočtete je přísně tajné, " odmlčel se. Isabella s jiskřičkami v očích přikývla.

   „Výtečně. Jak předpokládám, bude to pro vás zajímavá zkušenost a prospěje to i ostatním obyvatelům hradu, když svoji pozornost upnete jinam než na profesora Malfoye. Ačkoliv jak doufám, tak učiníte již dnes večer na Vánočním plese. Nehodlám tam řešit žádné vaše malicherné spory a rád přijdu o příležitost, dostat se na titulní stranu Denního věštce," věnoval jí poslední pronikavý pohled a byl pryč.

   Zase Malfoy! Ach, jak ji jen zmínka o něm dokázala zvednout tlak. Kdyby se mu mohla aspoň nějak pomstít. Aby viděl, o co přišel, a že ona není žádná chudinka, jak si on o ní myslí. Teď bude dokonce spolupracovat s ředitelem Snapem. A to už něco znamená! On si přeci k tělu nepustí jen tak někoho!
   
   U Merlina, to je ono...! Rychle vyběhla z kabinetu.

   Snapea doběhla až u vstupní síně.

   „Pane řediteli!" zavolala na něj jen, co nabrala trochu vzduchu do plic. Otočil se na ni.

   „Rozmyslela jste si to?"

   „Ne to ne. Jen vás chci o něco požádat," rozhlédla se po prázdné vstupní síni, nikde nikdo. Všichni co zůstali na hradě, byli touhle dobou už nejspíš ve svých pokojích.

   „Ano slečno?" pobídl ji Snape a povytáhl obočí.

   „Chtěla jsem vás poprosit, jestli bych na ten ples nemohla jít s vámi. Víte jako doprovod."

   Ředitel si překřížil ruce na prsou a ve tváři se mu nepohnul ani jeden sval.

   „Pokud se dobře pamatuji, nabídl jsem vám jen možnost být mojí spolupracovnicí a ne společnicí. Včera jste se velice jasně vyjádřila ohledně nabídky pana Malfoye. Pokud jste tedy skutečně tak stála o doprovod, nic vám nebránilo jeho pozvání přijmout," řekl sarkasticky.

   Isabella trošku pobledla, ale nechtěla se nechat takhle rychle odbít. Vzdorovitě vystrčila bradu.

   „Jít s někým, kdo mě považuje za méně cennou, je pod mojí úroveň, pane řediteli."
 
  „Takže váš zájem trávit večer v mojí společnosti, pramení čistě z obdivu, který ke mně chováte a nemá nic společného s tím, že by to bylo řekněme ... pro vás určité zadostiučinění?" pokračoval jízlivým hlasem, ve kterém se mihla známka pobavení a tázavě se na ni podíval.
   
    Isabella přemýšlela, co by mu na to odpověděla, ale věděla, že ať řekne cokoliv, ředitel má pravdu. 

   „Upřímně slečno, nemám v úmyslu přitahovat na sebe větší pozornost, než je nezbytně nutné."

   Chtěl odejít, když se znovu ozvala.

   „Samozřejmě chápu pane řediteli ..." na chvíli se zarazila a přemýšlela, jaká vhodná slova zvolit. Pak pomalu a mírně váhavě pokračovala, „...jen mě napadlo, že byste se tak zbavil společenských povinností, co se týče tance s jinými dámami, které by se chtěly vnutit do vaší přízně. Takhle budete muset strpět jen mě a věřte, že já vás do tance nevyhnutelně nutit nebudu. A navíc se na mě můžete za jakékoliv nepříjemné nepředvídatelné situace vždy vymluvit. Zároveň by vám dámský doprovod přidal na důstojnosti a jistě by dobře zapůsobil i na přítomné mecenáše, kteří podporují naši školu. 'Řekla bych, že to jen posílí důvěru ve vás.' " dokončila svoji řeč se vzpřímenou bradou a grácií.

   Snape na ni chvíli jen tiše shlížel, asi zvažoval všechna pro a proti, nakonec bez mrknutí oka řekl: „O půl osmé v ředitelně," otočil se na podpatku a začal stoupat po mramorovém schodišti vzhůru.

XXX


   Úkosem se podívala na hodinky. Přehodila přes sebe cestovní černý plášť a vyrazila do ztichlých chodeb hradu. Po točitém schodišti se dostala až ke dveřím ředitelny. Když na ně zaklepala dveře se sami otevřely a vpustily ji dovnitř. Snape stál již ve svém cestovním plášti, otočený zády do místnosti a pravděpodobně než přišla, se o něčem bavil s Brumbálovým portrétem.

   „Má drahá Isabell," přivítal ji Brumbál s úsměvem, „velmi vám to sluší, mé dítě," mrkl na ni.

   „Děkuji, pane profesore," oplatila mu úsměv Isabella.

   Snape se k ní otočil čelem. Byl oblečený ve svých obvyklých temných barvách, jen u krku a u rukávů mu vykukovala bílá košile. Změřil si ji pohledem. Přešel ke krbu a vhodil do něj hrst letaxového prášku. Plameny zezelenaly.

   „Pěkně si to užijte děti," zaculil se na ně Brumbál. Snape mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů. Pak se podíval na Isabellu a pokynul jí ke krbu, „Až po vás."

   Vynořila se v hlavní hale ministerstva kouzel. Celá hala byla ověšená zářivými stříbrnými girlandami, ze stropu se snášely kouzelné vločky sněhu, okolo stěn pokvetlých mrazem byly rozmístěny stolky s jídlem a dva bary s pitím. Uprostřed byl naleštěný rozlehlý taneční parket.

   Asi deset vteřin za ní se objevil i Snape. Aniž by se na ni podíval, nabídl jí rámě a společně vykročily k šatně. Hra začíná, pomyslela si Isabella. Sundal si cestovní plášť a i jí ho pomohl sundat z ramen. Isabella stála k němu otočená zády, proto si nemohla všimnout šokovaného výrazu, který se mu mihl ve tváři, když uviděl jaké šaty zvolila pro dnešní večer. Byla to jen vteřina nepozornosti, kterou vystřídala opět nečitelná tvář.

   S úsměvem se na něj otočila a opět se do něj zavěsila. Ušklíbl se nad tou absurdností, která ho před chvilkou napadla a vydal se okolo celé místnosti k baru s pitím. Po celou dobu jejich promenády je pozorovalo čím dál více lidí. Isabella se na všechny usmívala a doufala, že někde mezi nimi je i Malfoy. Snape se naopak snažil všechny okázale ignorovat svým ledově klidným výrazem a tím upoutával pozornost snad ještě víc. Když došli k baru Snape podal Isabelle skleničku šampaňského a sám si objednal totéž, ale bez alkoholu. Se skleničkami v ruce popošli do jednoho z mnoha výklenků.

   „Proč jste šel tak pomalu, pane?" zeptala se Isabella.

   „Budete se mnou jistě souhlasit slečno, že když už přitahujeme tolik pozornosti, byla by věčná škoda, kdyby si vás někteří vámi opovrhovaní jedinci nestačili pořádně prohlédnout, nemyslíte?"

   Isabella se ušklíbla, on myslel na všechno. Mimoděk zabloudila pohledem do davu, jestli je ten "opovrhovaný jedinec" náhodou nesleduje i teď.

   „Stojí u stolku na protější straně sálu," řekl nevzrušeně Snape. Isabella se začervenala.

   „Připijeme si?" zeptala se a pozvedla skleničku, aby změnila téma hovoru.

   „Navrhujete nějaký přípitek?" pozvedl i on svou skleničku.

   „Na naši spolupráci?"

   „Tak tedy na spolupráci," cinkly o sebe skleničkami.

   Ze začátku to byla hlavně Isabella, kdo se snažil, aby nevzniklo trapné ticho. Tok jejich hovoru zaměřila na lektvary, byliny a právě nově vydané zajímavé články v měsíčníku Elixír. Na konec byli oba do jisté míry překvapení, jak dokáže být ten druhý dobrým posluchačem a společníkem, i když občasnou sarkastickou poznámku si ani jeden neodpustil.

   Isabella upila ze své již třetí sklenky šampaňského, když si za Snapeovými zády všimla, že se k nim blíží nějaká postava. Byl to mladý muž, s černými vlasy, vysokou postavou a ostrými rysy v obličeji. Ale ne... Merline, to je Dan! Rychle do sebe kopla zbytek šampaňského, Snapeovi vytrhla skleničku z ruky a položila ji na odkládací stoleček.

   „Doufám, že tančíte, pane řediteli," chytla ho za loket a táhla k tanečnímu parketu. Snape svou duchapřítomností srovnal s Isabellou krok, aby to nevypadalo až tak, že byl na taneční parket dovlečen násilím.

   Došli doprostřed tanečního parketu, Snape si stoupl naproti ní, jednu ruku ji položil na lopatky a druhou chytil její dlaň. Měl překvapivě teplé ruce, kdežto Isabela je měla studené nervozitou. Stáli u sebe tak blízko jako nikdy dřív. Vdechla jeho vůni, byla to směs kořeněné vůně sušených bylin a nového pergamenu. Začali kroužit okolo místnosti v rytmu valčíku.

   V jeho náruči se cítila zvláštně, ale nemohla říct, že nepříjemně. Držel ji pevně, ale zároveň něžně jako by byla motýl v jeho dlani a on se bál, aby jí nezlomil křídla. Isabella musela uznat, že i když jí ředitel připadal vždy spíše prkenný, tančit uměl s překvapivou lehkostí. Jako by se vznášela. Snape se po celou dobu díval upřeně před sebe a ve tváři měl soustředěný výraz. Páry kolem nich přestávaly tančit a jen se na ně nevěřícně dívaly.

   Nakonec kolem nich utvořily jeden velký kruh. Snape, střídal otočku za otočkou, protáčel ji tak, jak si to žádala dramatičnost hudby. Nakonec ji nechal udělat piruetu kolem dokola jeho těla, až se jí sukně rozevlála a kamínky házely blýskavé odlesky diamantů. Naposled ji protočil pod pravou rukou, pod levou rukou a celé to zakončili jejím ladným pomalým hlubokým záklonem.

   Hudba dohrála a halou se rozlehl, pravda nejdříve trochu nesmělý, ale po té obrovský potlesk.
Snape ji postavil na nohy, pustil ji ze své náruče a udělal krok vzad. Vzal její pravou ruku do své a sklonil se k ní v náznaku polibku. Isabella se s úsměvem poklonila a udělala pukrle, tím byl jejich projev díku za tanec a v Isabellině případě i za jeho herecký výkon u konce.

   „Má váš náhlý úprk, nějaké vysvětlení?" ozval se tiše, když se vraceli promenádou k "jejich" výklenku.

   „Zahlédla jsem tady někoho, s kým nemám momentálně chuť se bavit."

   „Snad ne pana Malfoye? Nebo že by nějaký jiný zhrzený milenec? " ušklíbl se Snape a na chvíli přestal upírat oči před sebe a shlédl na ni. Zadíval se jí do očí a pak mu zrak padl níž na její krk. Rysy v obličeji jako by mu strnuly. Podíval se jí opět do očí. Černé do černých. Ucítila, že na ni zkouší nitrozpyt, ale její nitrobrana byla dokonalá. Zamrkala a vyhodila ho ze své mysli dřív, než stihl zkusit její pevnost.

   „Odkud máte ten šperk?" vyštěkl na ni. Sáhla na srdce na svém krku a sevřela ho ve své dlani, jako by se bála, že jí ho z krku strhne. Řetízek, který nosila, byl delší a díky tomu měla doposud přívěšek skovaný pod lemem svého výstřuhu. Při tanci jí ale musel vaklouznout.

   „Nevím, mám ho od malinka," nechápala. Dál na ni upíral pohled.

   „Myslím, že mi ho dala má matka, když jsem se narodila. Je to starožitnost, nevím kde ji vzala." Snape asi podle jejího nechápavého výrazu poznal, že opravdu netuší o co mu teď jde. Tvář se mu trochu uvolnila, ale jeho oči plály dál.

   „Tohle, " ukázal jí prstem na přívěšek, „není jen tak obyčejný šperk. Je to starobylý rodinný amulet. Všechny šperky, na kterých je vyrytý erb nějakého rodu, jsou s tou rodinou navždy spjaty. Takový šperk se dědí z generace na generaci a je nemožné ho jeho majiteli za jeho života, vzít násilím. Můžete ho jen darovat. Amulety mají za úkol chránit jejich nositele. V každém šperku se stejným rodovým erbem koluje starodávná magie, která tyto šperky k sobě pojí. Díky nim členové rodiny navzájem vycítí, jestli je někdo z nich v bezprostředním ohrožení života."

   „Teď když o tom mluvíte, vzpomněla jsem si, že jsem o tom něco četla v Kronice rodu Poldarků. Moc tam toho o tom nebylo, jen nějaká historka, jak díky rodovému prstenu našel Charles Poldark svou dceru, kterou mu unesl jeden kapitán na svou nákladní loď, ale ukázalo, že o únos vlastně vůbec nešlo a ta dcera se za toho kapitána nakonec provdala," opět si bezděky sáhla na přívěšek na svém krku.

   „Tohle bude asi hodně starý šperk, už nejde ani otevřít. Vy víte, komu ten erb patří?"

   „K tomu, aby jste ho mohla otevřít, musíte znát heslo..."

   Vedle Isabelly se najednou objevil malý, asi 150 centimetrů vysoký, obtloustlý mužíček. Byl to sám ministr kouzel Walburg Pepřec.

   „No není to sám ředitel Bradavic, Severus Snape? A jaký máš milý doprovod Severusi." vzal Isabellinu ruku a sklonil se k ní v náznaku políbení.

   „Je mi velkou ctí, slečno..." mrkl na ni.

   „Isabella Grippinová, pane ministře, ráda vás osobně poznávám," usmála se na něj. Snape jen protočil oči v sloup.

   „Netušil jsem, že jsi takový výborný tanečním, Severusi. Ale jak se říká tichá voda břehy mele, že?" vševědoucně se na Snapea usmál. Ovšem ze ředitelovy tváře se opět nedalo nic vyčíst a z pohledu do jeho očí čišel chlad. Což, jak Isabella už poznala, znamená že by se každý, kdo nechce být proklet do pátého kolene, měl klidit z jeho dosahu, byl to takový jeho výraz "nevýraz" pro to největší opovržení.

   „Ale proč jsem za tebou přišel, rád bych ti někoho představil, " mrkl na něj ministr a už už ho směřoval někam do davu. Snape stál jako přibitý a odmítal se hnout z místa.

   „Pane Ministře, jistě uznáte, že nechat dámu samotnou, je krajně nevhodné."

   „Severusi jedná se o nové sponzory pro Bradavice, je důležité, aby ses s nimi seznámil a zkus být pro tentokrát trochu milejší než posledně. Tvá krásná společnice, zde jistě na tebe chvilku počká, viďte Isabello? Myslím, že se o ni nemusíš bát, navíc bude to jen chvilička," opět zamrkal a zářivě se na Isabellu usmál.

    Snape se zatvářil otráveně, věnoval Isabelle jeden rychlý pohled a odešel s Ministrem.

   Isabella se ještě chvíli soucitně dívala za vzdalujícím se Snapem, díky jeho vysoké postavě, byl v celku nepřehlédnutelný. Když do deseti minut nepřijde, půjde ho hledat, umínila si. Nechtěla, aby litoval, že ji s sebou vzal. Zatím si stoupla ke stolečku s jídlem a rozmýšlela, co má ochutnat jako první.

    „Isabello?" ozvalo se za ní. Ale ne...

   „Dane?" otočila se na nově příchozího.

   „Isabello, tak rád tě vidím, kde jsi mi zmizela? Nenechala si mi ani žádný vzkaz a pak jsem se dozvěděl, že jsi odjela do Bradavic." Vyčítavě se na ni podíval.

   „Dane, já se ti nemám za co omlouvat. A teď když dovolíš, musím se vrátit za ředitelem, určitě mě už bude hledat." Chtěla se kolem něho protáhnout a odejít, ale on ji přirazil na stolek za jejími zády a ruce položil z obou stran jejích boků. Neměla možnost úniku.

   „Dane, pusť mě!"

   „Ne, dokud mi neřekneš, proč si utekla a nic mi neřekla."

   „Viděla jsem tě s tou ženskou..." vyštěkla na něj, to že ho vlastně jen slyšela a ani neví, co ta žena byla zač, už si nechala pro sebe. Uvidíme, jestli se chytne.

   „Ty jsi nás viděla s Lindou? Ale Isi, to bylo jen párkrát. Opravdu! Byl to jen úlet, ty jsi na mě neměla pořád čas a já jsem přeci jen muž a mám své potřeby." Mluvil o tom, jako by se nic nestalo. Jako by to byla samozřejmost.

   „Jen párkrát! Tomu ty říkáš úlet? Ale jistě. Jak jinak. Vždyť je naprosto normální, vyměnit přítelkyni za nějakou ženskou, která jde zrovna kolem a nemá zrovna nic lepšího na práci, než se s tebou vyspat. A navíc jsou to už čtyři měsíce! čtyři měsíce a ty jsi, když už jsi věděl kde jsem, nebyl schopný, mi poslat ani jeden jediný dopis! Ani si se nesnažil se se mnou nějak jinak spojit a promluvit si. Pro mě to znamená konec, už ti nemůžu nikdy věřit! Pusť mě, chci odejít!" snažila se ho odstrčit, ale marně, chytil ji za paže.

   „Isi, když jsem tě dnes viděl tančit, uvědomil jsem si, jak moc tě miluji, nechci aby to takhle skončilo."

   „Na to si měl myslet dřív! Au... to bolí! Pusť! Už je konec! Nech mě být!" škubala se, ale jeho sevření ještě víc zesílilo.

   „Pleteš se, mě ženy neopouštějí... Vůbec nevíš s kým si zahráváš, ty malá..."

   „Pusť ji!" někdo zakřičel a Dan se skácel k zemi.





Poznámka autorek: Jméno Poldark jsme si vypůjčily z románů od Winstona Grahama. BBC touhle dobou také natáčí podle těchto románů seriál s názvem Poldark, který mimochodem vřele doporučujeme. 

 

 

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one