6. kapitola - Chvíle klidu nad zlato
 

   Severus seděl u ředitelského stolu a před sebou měl papír s variantami, prozatím začátku, slavnostní řeči a nedopité kafe.

   Najednou se otevřely dveře a do ředitelny vešel Lukrecius Malfoy. Severus ho přivítal ne moc nadšeným pohledem, dalo by se říct až vražedným.

   „ Ahoj strýčku."

   Severus odložil brk a pohodlněji se opřel do opěrek křesla.

   „ Nejsem si vědom toho, že bych slyšel někoho klepat?!" Lukovi zmizel úsměv z tváře.

   Zadíval se provinile na Severuse, skoro to vypadalo, jako by s něčím váhal. Ten se však opět sklonil nad papír a dál si synovce nevšímal. Luk přešel za ředitelské křeslo a přes Severusovo rameno začal číst:

   „ Dobrý večer. Vítejte v Bradavicích ...

   Vítám vás po dalším roce v Bradavicích, kromě ...

   Vítám vás ve škole Čar a Kouzel v Bradavicích ...“

   Všechny tyto věty byly na papíře přeškrtané a bylo divu, že je vůbec přečetl.

   „Tohle má být tvoje ředitelská řeč? To nemyslíš vážně strýčku?" řekl posměšně.

   Severus se na něj otočil s ledovým klidem. Jeho synovci to stačilo jako varování, aby v tom nepokračoval. Obešel stůl. S vážným výrazem se díval na Severuse.

   „Zaklepat na dveře než vstoupíš by bylo pro tebe asi příliš složité, že?" řekl Severus a když Luk nic neříkal pokračoval.

   „Tak, řekneš mi kvůli čemu jsi sem přišel nebo budeš dál plýtvat mým časem, stát tu a zírat na mě?"

   „Přišel jsem ti říct, že už nemusíš hledat nového ředitele Zmijozelu."

   „Skutečně?" Severus povytáhl levé obočí.

   „ Jistě. Mám na to výborné předpoklady, určitě sis je přečetl v mé složce, kterou jsem ti zde nechal, když jsi mě sem přijímal. Navíc jsem na škole jediný profesor, který studoval ve Zmijozelu, když ovšem nepočítám tvou maličkost. " Severus po něm vrhl nevlídný pohled, který naznačil, že pokud okamžitě nevypadne, stane se mu něco ne moc pěkného.

   „Tak zatím naschle. Popřemýšlej o tom."

   Ředitel se díval na dveře, pak se sklonil zpět k papíru a začal psát:

 Dobrý večer. Jsem nový ředitel školy Čar a Kouzel v Bradavicích. Profesorka McGonagallová ...

   Přestal psát. Vzal si hrnek s nedopitým kafem, ale nenapil se, zahleděl se do tmavé tekutiny. Seděl zrovna za učitelským stolem, když ji poprvé uviděl. Stála tam po boku Pottera a Weasleyho.

   Weasley...

*****

   Stál nad tělem Ronalda Weasleyho. I přes veškerou snahu, kterou vynaložili na jeho záchranu, podlehl zraněním. Grangerová to ještě neví. Poslal ji ať se prospí, proseděla u něj celé dny aniž by zamhouřila oko. Včera byl ještě stabilní. Vypadalo to, že se z toho nakonec nějak dostane, ale přes noc se to zhoršilo. Rány začali opět krvácet a ač dělal co mohl, nestačilo to.

   „Rone!!!" Severus se prudce otočil. Ve dveřích stála Grangerová s vytřeštěnýma očima. Rychle obešel postel a hbitými kroky zamířil k ní. Snažil se jí odsud dostat. Šlo to, pravda ,dost těžko.

   „Grangerová..."

   „Proč jste mu nepomohl?!" z očí se jí řinuly proudy slz, ale jako by si toho nevšimla. Bušila do něj pěstmi hlava nehlava.

   „Grangerová uklidněte se!" Podařilo se mu ji dostat z pokoje, kde ležel mrtvý Weasley, na chodbu.

   „Nechal jste ho umřít. Je to vaše vina!" Hermiona u svých úderů přidala na intenzitě. Severus nevěděl, jak ji uklidnit.

   „Grangerová!" Hermiona nereagovala.

   „Neměla jsem odcházet. Měla jsem tam být s ním. Zemřel úplně sám. Proč jste mě poslal pryč? Je to vaše vina. Jak to mám říct Harrymu? Byl to jeho nejlepší kamarád. Proč musel zemřít? Mohl jste udělat víc. Já jsem mohla udělat víc..."

   Najednou Severus, vymrštil obě ruce a chytil Hermionu za zápěstí, „ Hermiono!"

   Šokovaně zvedla hlavu. Zahleděl se jí do očí. Měla je červené a tvář zmáčenou slzami.

   „Není to vaše vinna! Jeho zranění byla neslučitelná se životem. Měl velké bolesti i přes všechny ty elixíry, které jsem do něho lil. Věřte mi, že zemřít bylo v jeho případě vysvobozením." Vytrhla se mu. V první chvíli myslel, že ho praští, ale místo toho, což by Severus nikdy nečekal, ho objala a rozvzlykala v náručí.

*****

   Severuse vytrhlo z myšlenek něčí zaklepání. Tentokrát dotyčný počkal, až ho Severus pozve dál. Byla to Minerva.

   „Severusi, říkala jsem si, že když odešla profesorka Oglarová, která byla ředitelkou Nebelrívu, tak že bych za ni měla náhradu. Jestli tedy už někoho nemáš?"

   „Posaď se prosím." ukázal na křeslo naproti jeho stolu, „Koho máš na mysli?"

   Minerva s úsměvem přijala nabízené místo, „ Isabellu Grippinovou."

   Ředitel se v křesle napřímil, opřel se lokty o stůl a spojil prsty na rukou do stříšky. Grippinová? Na té ženské bylo něco zvláštního.

   „Severusi, posloucháš mě vůbec?" promluvila opět Minerva, když se nedočkala žádné odpovědi.

   „Proč zrovna ji? Nastoupila sem první rok, ještě ani pořádně neví, jak to tady chodí. Neznám ji tak dobře a nevím, jestli se na tu práci vůbec hodí. Sama moc dobře víš jaká to je zodpovědnost."

   „Isabella moc dobře ví, jak to tady chodí Severusi. O to neměj strach. Chodila sem přeci sedm let do školy. Byla nejlepší žákyní svého ročníku, prefektkou Nebelvíru a taky primuskou školy. Pro tvé klidné spaní ti, ale můžu slíbit, že na ni první půl rok dohlédnu." ubezpečovala ho Minerva.

   „Že byla primuskou ještě nic neznamená a..."

   „Je i velmi inteligentní. Jde si za svým cílem, ráda překonává překážky. Tohle bude pro ni výzva." skočila mu do řeči Minerva.

   Chtěl ještě něco podotknout, ale Minerva mu nedala příležitost.

   „ A pokud máš problém s tím ,že ji pořádně neznáš, pak není problém se s ní seznámit. Mohl by si být trochu společenštější, když už jsme u toho."

   Pomalým krokem došla až ke dveřím. Chytla za kliku, ale ještě než odešla otočila hlavu a zadívala se mu do temných očí.

   „Už je to víc jak dvacet let Severusi, měl bys zase začít žít."

   Co tím jako chtěla říct?!

   Tyhle situace, kdy si sem každý chodil jak se mu zachce, ho začínaly štvát. Jako by nestačilo, že tu předtím byl nafoukaný synáček Draca Malfoye, teď ještě dojde Minerva. Severus se zamračil a opět se sklonil nad papír s návrhy úvodní řeči.

   Ředitelnou se rozlehlo ticho. Téměř...

   „Sssrk." Severus zdvihl pohled aby zjistil, co to bylo. Když ale nedošel na to, co ten zvuk dělá, sklonil se zpět k papírům.

   „ Sssrk."

   „ Ssssr."

   „ Sssrk."

   Severus se pomalu otočil v ředitelském křesle za sebe.

   „ Sssrk. Hm... Severusi, nedáš si taky čaj? Je skvělý, určitě by ses po něm uvolnil. Vypadáš napjatě a ve stresu. No tak. Jen doušek."mrknul na něm Brumbál.

   „ Brumbále byl byste tak laskavý a srkal si ten čaj někdy jindy? Případně vůbec v mé přítomnosti?!"

   Brumbálovi šibalsky zářily oči zpod půlměsíčkových brýlí.

   „ Severusi, opravdu jsi odměřený, nespolečenský, neustále vážný a nikdy se nezasměješ."

   Severus udiveně pozdvihl obočí, „ Až taková obluda já jsem?"

   Měl toho tak akorát dost. Potřebuje heslo, aby mu do kabinetu nechodil každý jak se mu zachce a aby měl trochu soukromí. Ale věděl, že tady ho nevymyslí.

   „ Drahý chlapče, kam jdeš tak pozdě v noci?"

   „ Brubmále, po tom vám, pokud mohu soudit, vůbec nic není. Ty doby, kdy jste býval ředitelem a kdy vám sem každý chodil jak se mu zachce, minuly."

   „ Ale Severusi, no tak. Nebuď tak zatrpklý, představ si, že někdo bude potřebovat pomoc, ale kvůli tvé povaze se bude bát vůbec vystoupit nahoru?"

   Severus se ve dveřích prudce otočil.

   „ Slabší jedinci budou před výstupem nahoru zastřeleni." řekl bez mrknutí oka a opustil ředitelnu. Poslední co zaznamenal bylo Brumbálovo hlasité:

   „ Ssssssrk."

   Severus prošel hradem, přes školní pozemky do Zapovězeného lesa. Byť šel rychlým krokem, nedělal kolem sebe žádný hluk. Měl vztek. Každý na něj měl své připomínky. Brumbál kvůli jeho povaze, jeho postoji ke společenskému životu a kvůli strachu, který z něj měli studenti. Minerva kvůli ředitelování a stejně jako Brumbál mu vyčítala jeho chování. A Lukrecius, malý, drzý, zhýčkaný syn Draca Malfoye, mu taky klidu nepřidal.

   Severuse vytrhlo z myšlenek zapraskání větvičky. Vytáhl hůlku a potichu se plížil k místu, odkud slyšel šustění listí a praskání větví. Uviděl obrys postavy. Byla k němu otočená zády a tak k ní potichu přišel, chytl ji za rameno a prudce otočil.

   „ Úáá...Sakra co to děláte?" setřásla jeho ruku Isabella, „ Víte jak jsem se lekla?" Severus si založil ruce na prsou.

   „ Asi nemáte čisté svědomí," ušklíbl se, „ Co tady vůbec děláte, tak pozdě večer?"

   „ Po tom vám nic není," založila si ruce na prsou stejně jako on.

   „ Jako ředitel bych měl vědět, když se jeden z mých zaměstnanců vydá v noci do lesa plného nebezpečí." Isabella se na něj omluvně podívala.

   „ Tak to se omlouvám. Zapomněla jsem, že vy vždy jevíte srdečný zájem a péči o své podřízené."

   „ Skvělý postřeh."

   Isabella se rozhodla, že od těchto malicherných hádek ustoupí jako první.

   „ Už jsem stejně na odchodu, jestli chcete můžete mi dělat doprovod, když se tak bojíte o mé bezpečí, " s těmi slovy se otočila vyrazila směrem k hradu. Na odpověď nečekala. Severus se k ní bez většího přemýšlení přidal. Chtěl ji přece více poznat, ne?

   „ Některé přísady do lektvarů rostou v tomto období jen v noci, " začala Isabella, „Dnes je poslední den. Kdybych šla zítra, už tady nebudou a trvalo by to dalších 7 měsíců než bych pro ně mohla zase jít." ukázala Severusovi pytlík s rudými hlavičkami květů.

   „ Ruměnka rudá*," poznal ji okamžitě Severus. Isabella přikývla.

   „ Běžný kouzelník by nevěděl, jak jí utrhnout aniž by ho ožehla," pokračoval Severus.

  „ Běžný kouzelník ji nepotřebuje." Isabella si pytlík schovala zpět pod plášť.

   „ Její charakter je popsán jen ve velmi málo knihách." Měl pravdu. Dlouho hledala její účinky a správné použití, až je našla v knize: Použití lesních bylin v lektvarech. Byla to velká náhoda, že na tu knihu narazila.

   „Zapomněl jste, že jsem vystudovaný lektvarolog a zatím nejmladší kandidát na titul Mistra lektvarů?" řekla naoko dotčeně Isabella.

   Pak ztlumila hlas, „Na univerzitě mi řekli, že prý musím pár kníže přečíst, protože jen kvůli mému zářivému úsměvu, mi ten diplom dát nemohou." Severusovi zacukalo v koutcích. Její ironie se mu začínala líbit.

   Pomalu došli až do vstupní síně. Isabella se otočila čelem k Severusovi a podívala se mu zpříma do očí.

   „ Děkuji za doprovod. Do komnat to už zvládnu sama," usmála se, „Musím se ještě postarat o tohle." ukázala na pytlík s Ruměnkami pod pláštěm. Severus přikývl.

   „Dobrou noc," řekla trochu váhavě Isabella, otočila se a odešla po schodech dolů do svých komnat.

   Severus se rozhodl, že půjde spát. Heslo k ředitelně vymýšlet nebude, byť to měl původně v plánu, naznal, že to nemá cenu. Stejně by to nepomohlo. Musel by ho dát všem profesorům, takže by za ním chodili tak, jak tak a studenti, byť by to nevěděli, se mu stejně vyhýbají jak čert kříži. Ještě se podíval směrem kudy odešla Isabella. Pak se otočil a vyšel po schodech vzhůru.



*Ruměnka rudá: Je to malá rostlina se sytě červenými květy. Tato rostlina se škodolibě usmívá a při bližším shledání vás ožehne červeným plamenem. Na ministerstvu je vedena jako nebezpečná.

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one