5. kapitola - Co ten tady dělá?

   Isabella za sebou zavřela dveře ředitelny. Sešla sotva pět schodů po točitém schodišti, když uslyšela kroky. Ztuhla na místě a zadívala se na schody pod sebou. Objevila se před ní urostlá postava muže v temně zeleném plášti.

   Isabella nevěřila vlastním očím. „To přeci nemůže být on?!" říkala si.

   Když dotyčný zvedl hlavu a upřel na ni pohled svých šedých očí, věděla s naprostou jistotou kdo to je. Její největší nepřítel ze školních let. Nesnášela ho. Co tady vůbec dělá? Zamračila se, zatímco jeho tváří se prohnalo překvapení, že na někoho narazil, po té zkoumavý pohled a na konec široký rošťácký úsměv.

   „Grippinová? Co ty tady děláš?"

   „Malfoyi, co bys řekl, že tady asi dělám?! Hm… že bych šla ze schodů? Vlastně, stojím na schodech, jelikož mi v cestě stojí jeden idiot! Takže kdybys byl od té lásky a uhnul, já bych s dovolením prošla." řekla sarkasticky Isabella a čekala, že jí uhne. Luk se však ani nehnul a dál se do ní vpíjel očima.

   „Mám na mysli, co děláš tady? V Bradavicích? Myslel jsem, že jsi odjela z ostrovů studovat někam do Ameriky?"

   Překvapilo ji, že ví, že byla v Americe, ale nedala to na sobě znát. Co mu je do toho kam odjela?

   „Do toho co dělám v Bradavicích ti nic není! A teď, když dovolíš…" Isabella se protáhla kolem něj a brala schody po dvou jen aby už byla dole.

 

   Minerva na ni čekala u chrliče pod schody. Během cesty do Isabellina nového kabinetu, který se nacházel až ve sklepení, Minerva vyzvěděla všechno o jejím pobytu v Americe.

   Když konečně dospěly ke dveřím se zlatou cedulkou, která již nesla nápis: Prof. Isabella Grippinová , Minerva je otevřela a vpustila Isabellu dovnitř.

   Vešla do kruhové místnosti, která byla od podlahy až po strop pokrytá policemi s flakónky a sklenicemi různých velikostí a tvarů, napleněných všelijakými rostlinami, tvory a lektvary všech barev.

   V jedné půlce stál obrovský stůl, z tvrdého dubového dřeva, na němž byla veškerá výbava potřebná pro lektvaristy: nespočet pipet, odměrek, skleněných baněk a misek, zkumavek, pinzet, krájecích nožů, váhy a závažíčka, preparační jehly, … vše v různých velikostech. Pod stolem bylo na sebe naskládáno několik kotlíků.

   Ve druhé půlce stál o něco málo menší pracovní stůl, také z dubového dřeva, za kterým stála židle s vysokým čelem a před ním dvě menší křesla.

 

   Isabella se kochala pohledem na svou novou pracovnu, že úplně zapomněla na Minervu, která ji celou dobu pozorovala s úsměvem na rtech a jiskřičkami v očích. Když se opět střetala s Minerviným pohledem, už stála u police s jedy. Vytáhla hůlku a poklepala jí na polici, ta se odklopila a za ní se objevil vchod do Isabelliných komnat. Isabella opět prolezla otvorem jako první.

   Ocitla se v podélné místnosti, které vévodil obrovský krb. Před krbem stála béžová pohovka s polštáři a dvě pohodlně vypadající křesla, mezi nimiž stál konferenční prosklený stolek. Stěny byly natřené světle zelenou barvou a až na zadní stěnu byly holé. Na zadní stěně byla mohutná knihovna plná knih.

   Uviděla další dveře a vešla do ložnice. Ložnice byla laděná do hnědočervenozalté barvy. Obrovská postel s nebesy byla z tmavě hnědého dřeva se světle žlutou přikrývkou, tmavě červenými závěsy kolem a světle žlutými a tmavě červenými polštáři. Na zemi byl tmavě hnědý koberec s dlouhým chlupem, který krásně kontrastoval se světlými stěnami. Na stěně naproti postele byla opět knihovna, tahle ale nebyla zcela zaplněná. Vedle postele byly dvoje dveře, první vedly do koupelny a druhé do rozlehlé šatny.

   Isabella byla nadšená z jejích nových komnat. Nikdy si nemyslela, že to v bradavických sklepeních vypadá tak útulně.

 

*****

 

   Už chvíli seděla u jezera a dívala se na klidnou hladinu. Minerva jí pomohla s vybalením jejích věcí a než odešla nezapomněla jí připomenout aby se včas dostavila na večeři: „ Večeře je v sedm. Musíš pořádně jíst a spát, jestli chceš přežít celý školní rok ve zdraví." mrkla na ni.

   Jaké to asi teď bude? Co ji čeká? Byl to její školní sen stát se profesorkou v Bradavicích, ale… Isabella se usmála a rozhlédla se kolem sebe. Všechno jí to tady připadalo jako když to uviděla poprvé. Tak moc kouzelné. Tak moc fantastické.

   První rok v Bradavicích byl hodně o poznávání něčeho, co doposud četla jenom v pohádkách.

   Vlastně, připadala si jako v pohádce, ale v každé pohádce musí být i nějaká zlá královna. Pro ni to byl Lukrécius Malfoy. Nesnášela se od prvního okamžiku kdy ho spatřila. Bylo to ve vlaku…

 

   Malá holčička s temně hnědými vlasy, které se jí nepatrně vlnily u konečků a černýma očima, právě utíkala po nádraží King's Cross a hledala nástupiště číslo devět a tři čtvrtě. Za ní se řítila blonďatá žena drobné postavy a vysoký černovlasý muž s plnovousem. Ten před sebou tlačil vozík s velký lodním kufrem a přepravkou, ve které spala černá kočka s bílými tlapkami.

   Když konečně doběhli k nástupišti číslo devět, zpomalili a dívka si pozorně prohlížela zeď mezi nástupišti devět a deset.

   Podívala se na rodiče, ti se na ni povzbudivě usmáli, po té se rozhlédla jestli je nikdo nesleduje a rozběhla se proti zdi. Po ní tak učinili i její rodiče. Jakmile proběhli zdí uviděli před sebou pískat červenou lokomotivu.

   Tatínek vzal ohromný kufr i přenosku s kočkou do rukou a odnesl je do volného kupé. Vrátil se zpět k mamince a než se dal vlak do pohybu stihla za nimi holčička ještě křiknout, že jakmile dojede tak jim napíše. Pak jim mávla a oni zase jí, dokud vlak nezahnul za roh.

   Pohodlně se posadila do sedadla a zadívala se z okna.

 

   Za chvíli se pootevřeli dveře jejího kupé a dovnitř nakoukli dvě stejné blonďaté dívky.

   „Máš tady volno? Jinde už je plno," zeptala se jedna z nich.

   Isabella se rozhlédla po prázdném kupé, „Jasně"

   Obě dívky si vsunuly kufry pod sedadlo a posadily se naproti ní.

   „Jak se jmenuješ?"

   „Isabella Grippinová."

   „Já se jmenuji Nella Doorová a tady," ukázala na dívku vedle sebe, „to je moje sestra Nessy. Jsme dvojčata," usmála se Nella.

   „Jdeš taky do prvního ročníku, Bello?" zeptala se Nessy.

   „Ano, taky," přikývla Isabella.

   „Do které koleje bys chtěla patřit?" zajímala se Nella.

   „My to máme jasný, buď budeme v Nebelvíru nebo ve Zmijozelu. Jiná kolej nepřipadá v úvahu," řekla Nessy jako by to byla samozřejmost.

   „Jak si můžete být tak jisté, že to budou právě tyto dvě koleje? A proč zrovna Zmijozel? Četla jsem, že do Zmijozelu chodili samý černokněžníci. Nic proti." začervenala se Isabella.

   „My to máme dané. Mamka chodila do Nebelvíru a taťka do Zmijozelu, takže je logické, že budeme chodit do jedné z těchto kolejí." řekla Nessy.

   „A ve Zmijozelu nejsou samí černokněžníci, to je jen fáma, kterou rozhlašují ostatní koleje. Pravda je, že Zmijozel je spíš uzavřenější skupinka lidí a většinou to bývají příslušníci starých kouzelnických rodů," vysvětlila Nella.

   „A do které koleje chodili tvoji rodiče, Bello?" zajímala se Nessy.

   „Moji rodiče nechodili do žádné koleje. Oni jsou oba mudlové." Isabella čekala, že se s ní už nebudou chtít holky bavit. Zvlášť po té co jí řekly, že jejich táta chodil do Zmijozelu, ale zmýlila se. Nella i Nessy na ni vykulily oči.

   „Ty jsi vyrostla u mudlů? Co dělají?" ptala se Nella.

   „Jaké to u nich je?" zajímalo Nessy.

   „Táta je policista a mamka je zdravotní sestra. Je to u nich báječné. Nemám si na co ztěžovat." usmála se Isabella.

   „Policista, to je něco jako u nás bystrozor, že?" ujišťovala se Nessy.

   „Ano, přesně. A zdravotní sestra je něco jako lékouzelnice." vysvětlovala dál Isabella.

   „ A co dělají vaše rodiče?"

  „Mamka pracuje na ministerstvu v odboru pro péči o kouzelné tvory a táta je náměstek   ministra." řekla Nella.

   „To musíte být vysoce postavená rodina, když oba vaši rodiče pracují na ministerstvu, " užasla Isabella.

   „No ono se to u nás zas tak moc nebere,"řekla Nella.

   „Na ministerstvu pracuje kdekdo," doplnila Nessy.

   „Ale máš pravdu taťka díky tomu, že je náměstek letos získal bezvadný lístky na mistrovství světa ve famfrpálu. Víš co je famfrpál, že jo?" ptala se Nessy.

   „Ano, něco jsem o tom už četla v knížce Famfrpál v průběhu věků. Přijde mi, že je to něco jako náš fotbal."

   „Famfrpál je ta nejúžasnější hra na světě s tím vaším, jak si to říkala… fotbalem, se nemůže srovnávat!" trvala na svém Nessy.

   „To ti nebudu vyvracet, neboj. Fotbal je podle mě nesmyslná hra, ve které se dvacet chlapů honí za kusem gumy naplněné vzduchem. Famfrpál mi přijde mnohem zajímavější. Říkala jsi, že jste byli na mistrovství světa? Jaké to tam bylo?" zajímala se Isabella.

 

   Nessy se pustila do barvitého vypravování a s občasnými poznámkami Nelly se Isabella toho dozvěděla tolik, jako by tam byla s nimi. Vydrželo jim to až do té doby, kdy poprvé uviděly Bradavický hrad. Byla to úchvatná podívaná. Něco tak krásného děvčata ani jedna ještě neviděla. Když vystupovaly z vlaku, Isabellu někdo srazil ve dveřích. Byl to blonďatý kluk s aristokratickým nosem. Ani se neohlédl, natož aby se omluvil.
 

   Jakmile dojely po jezeru až k hradu, vystoupaly do vstupní síně, kde teď čekali. Po chvíli se otevřely dveře a vešla malá podsaditá žena v plášti, představila se jim jako profesorka Prýtová. Když jim řekla co je teď čeká, otevřela dveře do Velké síně a vpustila je dovnitř. Byla to obrovská místnost s pěti dlouhými stoly. Čtyři byly kolejní a ten pátý učitelský. Očarovaný strop vypadal jako noční obloha a všude kolem se vznášely svíce.

   Profesorka je zavedla až před učitelský stůl, kde už byla nachystaná stolička s Moudrým kloboukem. Jen co se seřadili před stoličkou Moudrý klobouk začal zpívat:

 

Já, moudrý klobou z Bradavic,

vím vše co děje se tu,

ač je toho málo, či víc.

Přistup blíž a vyčkávej,

do které koleje tě pošlu,

vědět mi dej.

Nasaď si mě a uvidíš,

ke které ze 4 kolejí,

vyjdeš s čistou myslí vstříc.

První z nich je Nebelvír,

jenž na udatnosti lpěl.

Druhý je Havraspár,

jenž chytrost vždy měl.

Zmiozel, ve znaku hada nemá náhodou,

dej si pozor,

jakou se tam vydáš cestou svou.

Nebo to bude Mrzimor,

s prací a se ctí,

ti podá ruku svou.

Nasaď si mě a neměj strach,

tady jsi v těch nejlepších rukách.

Závěrem rád bych vám řek ještě pár zpráv.

Zlo se vždy v dobré změní,

hádky a zlé úmysly,

na lásku se mění.

Co však přijde dál,

to nikdo neví.

Já končím svou píseň

a přeji dobré snění.

 

 

   Jakmile klobouk dospíval, profesorka rozvinula pergamen, který doposud svírala v ruce a začala číst jména podle abecedy.

   „Emily Asthonová… Clara Boneová… " až dospěla k, „ Nella Doorová"

   Nella došla ke stoličce se vztyčenou hlavou a nasadila si na hlavu Moudrý klobouk. Po chvíli klobouk vykřikl: „ZMIJOZEL!" Nella se posadila ke zmijozelské koleji a ke stoličce se odebrala Nessy.

   Seděla tam o něco déle než její sestra, když pak Moudrý klobouk k překvapení všech vykřikl: „NEBELVÍR!" Velká síň oněměla.

   Hrobové ticho prolomila jako první Nella, která si ze sestrou vyměnila významný pohled a začala hlasitě tleskat. Potom se k ní přidali i učitelé s Nebelvírem a dokonce i někteří zmatení zmijozelové. Pak se vše vrátilo zpět do svých kolejí a přišla řada na i Isabellu.

 

   Pomalým krokem došla ke stoličce a na sadila si Moudrý klobouk na hlavu. Najednou se jí v hlavě rozezněl hlas.

   „Hm… tak kam s tebou? Máš bystrý úsudek po matce a jistou ruku po otci. V Havraspáru by jsi dostala možnost rozvíjet své schopnosti. Těžké rozhodování, opravdu těžké. Máš taky vytrvalost a víš čeho chceš dosáhnout. Ve Zmijozelu bys vynikla. Jsi také odvážná a máš dobré srdce to jsi zdědila po obou svých rodičích. I v Nebelvíru by jsi se neztratila. Tak kam s tebou? Můžeme od tebe čekat veliké věci, tady v hlavě to všechno máš. Hm… už vím. Stane se z tebe mimořádná čarodějka Isabello Hermiono Grippinová, velmi mocná čarodějka. Stejně mocná jako tví rodiče. Možná i víc. Proto ať je to tedy…"


   „NEBELVÍR!"

 

*****

 

   Isabella se s leknutím probrala, hradní hodiny odbíjely právě sedm hodin. Musela usnout. Spěšně se zvedla a utíkala k hradu aby stihla večeři.

   Když vstoupila chvíli zůstala stát na místě hned za dveřmi. Čtyři kolejní stoly byly odsunuté ke stěnám a ve prostřed stál kulatý stůl pro dvacet lidí.

   Stůl byl již celý obsazený až na dvě místa, jedno volné místo bylo mezi panem ředitelem a profesorem Binsem. Druhé volné místo bylo vedle Minervy a onoho blonďatého muže, kterého již dnes měla tu čest jednou potkat.

   Déle již neváhala ani na vteřinu a sedla si vedle svého nového nadřízeného. Dle jeho výrazu k jeho nesmírné radosti.

 

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one