4. kapitola - Noví lidé, staré vzpomínky

   Isabella nadskočila leknutím a pomalu se otočila. Zůstala překvapeně stát. Chtěla pozdravit, ale nějak se jí nedostávalo slov.

   „Když už vás doma nenaučili klepat, myslel bych si, že základy slušeného chování ano. Ovšem očividně vás nenaučili ani slušně pozdravit, že slečno."

   Řekl jízlivým hlasem Snape a zamířil k ředitelskému stolu, kde se začal přehrabovat v papírech. Isabellu tam nechal klidně stát. Ta se na něj nevěřícně celou dobu dívala.'To snad nemyslí vážně?! Takhle mě urážet, vždyť mě ani nezná!' Rázným krokem došla až před jeho stůl a zůstala stát před ředitelem, ruce založené na prsou.

   „Já jsem Isabella Grippinová, mám tady nastoupit na místo profesorky Lektvarů." Severus vzhlédl od papírů a probodl ji ledovým pohledem.

   „Profesorka McGonagallová mi poslala dopis s nabídkou volného místa," při pohledu do Snapeovy kamenné tváře, se Isabella zarazila a svěsila ruce.

   „Opravdu?" řekl ledovým hlasem a obočí mu vylétlo nahoru. Najednou a naštěstí pro Isabellu vešla do ředitelny Minerva.

   „Isabello, ty už jsi tady?" přivítala ji Minerva s laskavým úsměvem na rtech.

   „Ráda tě vidím. Omlouvám se, ale zdržela jsem se u Gringottových. Ti skřeti jsou čím dál drzejší." Isabella se pousmála stejně milým úsměvem.

  „To je v pořádku Minervo. Také vás ráda vidím."

   „Jen doufám, že ti to místo, během mé nepřítomnosti, Severus nestačil rozmluvit," mrkla na ni Minerva.

   „Ehm ... ehm ... Pokud jste skončily dámy, mám důležitější věci na práci, než poslouchat vaše vřelé rozhovory, takže když dovolíte..." vmísil se do hovoru Snape.

   „Ach jistě. Pojď Isabello. Prozatím nashledanou Severusi." Minerva se otočila a rozešla se ke dveřím. Isabella se vydala za Minervou. Ve dveřích se ještě otočila a podívala se na Snapea. Střetla se z jeho temným pohledem.

   „Nashledanou pane řediteli," řekla Isabella s lehkým úšklebkem na rtech a zaklapla dveře.

   „Brumbále!" zavrčel Severus, „Jestli nepřestanete s tím vaším dotěrným posměchem mohu vás ujistit, že to bude to poslední co v tomhle obraze zažijete."

   Brumbál se totiž celou dobu nepřestal usmívat a za jeho půlměsíčkovými brýlemi se leskly dvě šibalské jiskřičky. Snape upíral svůj pohled na dveře, za kterými zmizela nová profesorka Lektvarů, jeden koutek úst se mu nepatrně zvedl v pobavený úšklebek.Opět se sklonil k papírům ovšem, dřív než stačil cokoliv napsat, otevřely se dveře a dovnitř vkročil muž v temně zeleném plášti. Velmi elegantními, jistými a povznesenými kroky, které Snape dobře znal, došel až ke stolu.

   „Zdravím strýčku," řekl mladík s jemným úsměvem na rtech a zajiskřením v šedých očích.

   „Lukreciusi! Myslel bych si, že tvůj otec tě vychová lépe. A myslel bych si to o to víc, když tvůj otec je Draco Malfoy."

   „Promiň strýčku, přišel jsem se ucházet o místo profesora Obrany proti černé magii."

   „Skutečně? Jak víš, že to místo je ještě volné? A proč bych proboha, měl přijmout právě tebe? Doporučení? Nebo snad jiný důvod? A nemysli si, že tě přijmu jen proto, že jsem tvůj strýc!" řekl Snapes s vážnou tváří.

   Luk se na něj podíval stejným pohledem. Mávl hůlkou a před Severusem se objevila složka.

   „První tři strany máte, "pane řediteli", jaké jsem absolvoval školy a kurzy, které jsem navštívil a úspěšně vystudoval. Dále tam máte, "pane řediteli" četná doporučení od samotného ministra kouzel. Zbývající jsou mé osobní údaje a další podrobnosti, kdybyste "pane řediteli" případně potřeboval něco se o mně dozvědět. Stačí Vám to "pane řediteli"? Nebo potřebujete ještě osobní setkání se všemi lidmi, od kterých mám ta doporučení?" podal hlášení Luk a vychutnával si, každé oslovení pana ředitele.

   „Nemám čas se zdržovat čtením, nějakých blábolů, pane Malfoyi! A i když o sobě máš velice vysoké mínění, to místo je Tvé. Nemám zapotřebí mít ředitelnu plnou tvých doporučení a zkušenostmi sepsané bůh ví kým. Nejdůležitější je pro mě tvá praxe, nahodilé inspekce nebudou vyjimkou ani ve tvých hodinách. Kabinet si jistě najdeš sám, nejsi tu poprvé."

   Luk se na něj podíval, „ Strýčku, už je to pár let, co jsem tady studoval. Nečekáš snad ode mě, že si budu pamatovat každý kout?"

   „Máte taková doporučení a nenajdete vlastní kabinet?" řekl Snape, kterému se ironie zračila v očích i v hlase.

   „Je smutné, že nevěnuješ víc pozornosti a vlídného slova svým nejlepším učitelům. Jako jsem například já." řekl naoko smutně Luk.

   „Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností," řekl bez mrknutí oka Snape.

   Luk na něj vrhl typický malfoyovský povýšený pohled, „ Id eius valde superbus," (Člověk toť tvor nesmírně ješitný) otočil se na podpatku a stejně rázným a sebevědomým krokem, jak přišel, tak také odešel.

   Snape se ušklíbl, „Ješitný? To se ještě uvidí. Floutek jeden namyšlená, to má po otci."

   Chtěl konečně dodělat práci, při které ho vyrušily jeho dva noví profesoři. Podíval se na papíry, ale nenapsal nic. Zahleděl se z okna a jeho pohled byl daleko, daleko v minulosti.

*****

   Harry se otočil a uviděl neznámého muže s rázným krokem, který odněkud znal.

   „Potřebujete něco pane?"

   Došel až k Harrymu.

   „Kdybych nic nepotřeboval, myslíte si, že bych vás oslovil, pane Pottere?"

   Harrymu ztvrdly rysy v obličeji.

   „Snape!"

   Povzdechl si.

   „Ano pane Pottere, jsem to já. A teď když dovolíte...."

   „Jak jste se dostal z Azkabanu?!"

   Ušklíbl se, „Nejspíš jsem si prokopal cestu. Proboha Pottere, jak myslíte, že jsem se dostal ven? Někdo tak hlídaný jako já by neměl sebemenší šanci na útěk. Propustili mě," řekl jednoduše.

   „Co chcete po mně?" obořil se na něj Harry.

   „Po vás chci abyste mi řekl, kde najdu Grangerovou."

   Harrymu se vytratila barva z tváře. Jeho výraz byl najednou prázdný. Chvíli tam tak stáli, až to Severus nevydržel.

   „Pottere, kde je?" promluvil na něj poněkud mírněji.

   Harry se probral a začal rozkřičel se:

   „A co je vám vůbec po tom? MYSLÍTE SI, ŽE PO TOM VŠEM, CO JSTE JÍ UDĚLAL SI PŘIKRÁČÍTE A JÁ VÁM IHNED ŘEKNU KDE JE?"

   „Uklidněte se Pottere! Nevíte o mně nic, ani o tom, co jsem udělal nebo neudělal. Vždycky kamkoliv jste došel, všichni se mohli přetrhnout aby vám pomohli. Samozřejmě, vždyť jste "Vyvolený". Já jsem byl sám, vždycky na všechno a věřte, že nebylo snadné dívat se na lidi, se kterými jsem pracoval, jak mě prosili o pomoc před tím, než je Voldemort zabil. A já jsem nemohl udělat vůbec nic. Jediný kdo byl ochotný mi pomoct, byla Grangerová. Takže mi okamžitě řekněte kde je!!!"

   „HERMIONA VĚŘILA, ŽE JSTE JINÝ, ALE NEJSTE! JSTE ZBABĚLEC, KTERÝ SI CHRÁNÍ VLASTNÍ KŮŽI A VŠICHNI TO VĚDÍ."

   Harry se chystal odejít. Severus ho zadržel.

   „KDE JE!" zakřičel na něj Severus, kterému právě došla trpělivost.

   „NENÍ," zařval Harry přes celou ulici.

   „Zemřela," dodal šeptem a odešel.

   Harry se za chvíli vytratil Severusovi z očí. Ten pořád stál a nemohl uvěřit tomu, co mu právě Potter řekl.

   Pořád slyšel Potterův hlas .... „Není"... „ Zemřela" ....

   Jeho obvyklá ledová maska, jako by ještě více ztvrdla. Je konec. To jediné pro co celou dobu trpěl v Azkabanu a ze všech sil se snažil dostat ven, bylo pryč.

   Odjede a nevrátí se. Neměl ve zvyku utíkat, ale tady dál žít nemohl. Všechno by mu JI připomínalo...

*****

   „Severusi, chlapče, měl by sis jít lehnout."

   Probral Snapea Brumbál, který se starostlivě díval na ředitele shrbeného v křesle.
Snape chtěl říct něco velmi nepěkného, ale nakonec si jen povzdechl: „Nejspíš máte pravdu."

   Zvedl se a jedním mávnutím hůlky zhasl všechna světla. Došel k sobě do ložnice, vysvlékl se a šel do koupelny. Po dlouhé horké sprše si unavený, lehl do postele, ale neusnul. Přemýšlel...

*****

   Mávl hůlkou a oblečení bylo pryč. Na Weasleyho opravdu nebyl pěkný pohled.

   „Grangerová," podívala se na mě uslzenýma očima, „Víte jak vypadá odvar Arbor exitium?" přikývla.

   „Výborně, doneste ho. V mém kabinetu, v malé skříňce napravo u dveří. Tady máte," podal jí malý klíček.

   Vzala ho do dlaně, rozběhla se a zmizela ve dveřích.

   Bylo to hodně zlé. Měl ránu na hlavě, menší rány na rukou, zlomená tři žebra, několik velice vážných vnitřních zranění a z hrudi cedník. Tahle kletba ho neměla hned zabít. Trvalo by pár hodin než by zemřel ve velkých bolestech. Severus začal odříkávat protizaklínadlo.

   'Grangerová pohni', říkal si v duchu. Ránu na hrudi se mu podařilo zacelit, ale pořád měl vážná vnitřní zranění. Bojoval o život. Severus věděl , že je to velice nevyrovnaný boj a naděje na přežití nebyla téměř žádná.

   Grangerová se konečně vrátila a podala mu lahvičku s lektvarem. Nalil mu ho na rány na pažích. Ty se zacelily a zůstaly po nich jen světlé jizvy.

   „Zůstaňte tu s ním," řekl Grangerové a došel pro pár dalších lektvarů do laboratoře, které se mu snažil nalít do krku. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo.

   „Co teď?" zajíkla se Grangerová.

   „Prozatím víc udělat nemůžu. Dal jsem mu nějaké lektvary na vnitřní krvácení, ale zdaleka to nestačí. Bohužel se dokrvovací lektvary a kortirost nesmí míchat dohromady se silnějšími anestetiky, a i když je mám, dát mu je nemůžu. Bude muset vydržet do zítřka."

  „Žije?"

   „Prozatím ano."

   „A přežije to?" zeptala se nejistě. Z jejího hlasu byl slyšet strach.

   „To nevím," řekl Severus s upřeným pohledem na Rona.

*****

   Severus si povzdechl: „Vita quicquam post nos, mors est*." 


*Cokoliv z života našeho za námi leží, smrti patří.

 

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one