10. kapitola - Ples 2/2

   Tuto kapitolku bychom na těhle stránkách chtěly věnovat Candy. Ještě jednou děkujeme ze tvůj komentář. 


   Severus zanechal Isabellu stát ve výklenku a mířil s ministrem kouzel téměř přes půl sálu k místu, kde stály dvě ženy a společnost jim dělal jeden muž.

   „Jsou to velice milí lidé, Severusi, jsem si jistý, že vzbudíš dobrý dojem. Už teď jsi si svou náklonnost u dam získal svým dech beroucím tancem se slečnou Grippinovou. Musím přiznat, že jsi opravdu výborný tanečník," mezitím, co ministr obdivoval Severusovo umění tance, došli až ke skupince lidí.

   „Dámy a pane dovolte mi, abych vám představil, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích, Severuse Snapea." Severus si pomyslel, že jestli se o tom tanci ještě někdo zmíní, jeho „dobrý dojem" jak říkal ministr, bude nejspíš ten tam. První mu ruku, v sametové rukavičce až k lokti, podala starší z žen. Byla velice slušivě oblečená v přiléhavých tmavě fialových šatech a už stříbrem protkané vlasy měla vyčesané do drdolu, ve kterém se jí třpytil starožitný diadém. Měla aristokratické rysy v obličeji a přímé držení těla.

   „Těší mě, pane řediteli, že vás osobně poznávám. Jmenuji se Agnes Sigerfierdová a jsem zástupkyně ředitele nadace pro školy na podporu mladistvých kouzelníků. Abych byla konkrétní, jedná se o finanční prostředky, které pomáhají školám rozšířit spektrum bylin i na méně dostupné a vzácné druhy. Chceme tím dosáhnout prosperity u mladých kouzelníků, kteří vynikají nebo se zajímají zejména o bylinkářství. Samozřejmě se tím rozšíří i znalosti studentů ohledně lektvarů. Jsem si jistá, že byste rozšíření pro své studenty přivítal. Zaslechla jsem, že jste v tomto okruhu jeden z nejlepších. Pokud se nemýlím, svůj titul Mistra lektvarů jste získal v pouhých dvaadvaceti letech... " odmlčela se a se zájmem se dívala na Severuse, čekajíc na odpověď.

   „Rozšíření druhů rostlin, by bylo jistě příhodné a nemůžu jinak, než s vámi souhlasit madam. Ačkoliv jsem si jistý, že v zájmu zachování bezpečí některých žáků a školy obecně, by se selekce těch vyvolených studentů, měla probrat už před tím, než s některými rostlinami přijdou do styku. Znám velice vzácné případy studentů, kteří by s jistými exponáty byli schopni napáchat škody větší, než stádo trolů." Severusova poslední poznámka ostatní velice pobavila. Zvláště pak vysokého tělnatého muže v zeleném khaki obleku a lehce ulíznutými rezavými vlasy.

   „Vod někoho, kdo působí tak vážně, bych nečekal takovej smysl pro humor. Těší mě, " podal Severusovi ruku, „ sem Charles Maynard IV., moje rodina vlastní už po generace pár zlatejch dolů v severním Irsku. Já sám mám Ústav pro nezletilý kouzelníky. Takovej dětskej domov bych řek. Je mi líto těch děcek, když nemaj kam jít. Takový se pak toulaj po ulici, je z nich bůh ví co a je to zmařenej talent. U mě ty děcka najdou zázemí. Z mnoha mých svěřenců vyrostli skvělý a úspěšní kouzelníci i díky Bradavicím. Tak sem si řek, že bych moch přispívat každoročně vaší škole určitou nemalou částku, většinou na vopravy, různý pomůcky a já nevim co ještě. Nakonec co s pěnězma udělaj už nejni má věc," muž se usmál a Severus zvedl koutek úst a kývl hlavou v náznaku přitakání.

   Poslední byla mladá, štíhlá, vysoká blondýnka, v tyrkysově modrých šatech s poměrně hlubokým výstřihem. Propalovala Severuse safírově modrýma očima tak, jakoby objevila něco, z čeho později vznikají drby a ona byla ta, která je vypráví z první řady. Jako její společníci i ona podala Severusovi ruku a se svůdným úsměvem na svých plných rtech se představila.

   „ Amelie Jace Ravenová, ráda vás poznávám Severusi. V první řadě mi dovolte vyjádřit úžas nad vašimi tanečními dovednostmi. Bylo to naprosto úchvatné, stejně jako dáma, která s vámi tančila," na chvíli se odmlčela a pravděpodobně čekala nějakou poklonu zase na její adresu, ale Severus jen stál a upřeně ji pozoroval.

   Ani náznakem nedal najevo, že se ho její dobře myšlený kompliment jakkoliv týká. Hlavou mu letěly myšlenky k otázce, ke které se tyhle řečičky nebezpečně schylovaly. Také měl, co dělat, aby jí nevmetl mezi oči nějakou 'pěknou' poznámku, za tu k Salazarovi do nebe volající opovážlivost, oslovit ho křestním jménem!

   „Ehm – No - Mohu být tak troufalá a zamluvit si další tanec?" sladce se na Severuse usmála.

   Vířilo mu hlavou hned několik jízlivých odpovědí, ale ani jedna nebyla na místě. Jednak proto, že vyhlídky na dary od sponzorů by byly ty tam a potom, byl v přítomnosti Ministra, který by mu už asi jen těžko prominul další ztrátu lukrativních nabídek. Nechtěl být opět jediným bodem na programu příštího zasedání školní rady.

   „Pusť ji!" někdo zakřičel a všichni se otočili po zdroji tohoto zvuku.

   Když Severus viděl, že se lidé začali srocovat právě u výklenku, kde zanechal o samotě slečnu Grippinovou, aniž by se otočil zpátky ke skupince sponzorů, řekl:

   „Omluvte mě."

   „Ale jistě, prosím," řekl ministr kouzel už k Severusovým zádům. Ten totiž nečekal na svolení a spěšným krokem si razil cestu přes sál. Byl v půli cesty, když narazil na Harryho Pottera.

   „Pane řediteli?"

   „Promiňte pane Pottere, ale teď na vás opravdu nemám čas." Oba se podívali směrem, kde stála Isabella. K jejich překvapení u ní stál Lukrecius Malfoy a vypadalo to, že se pro jednou nechtějí ani vzájemně pozabíjet. Právě naopak stáli naproti sobě v družném hovoru.

   „Jsem si jistý, že se bez vás ještě chvíli obejde." Severus se tedy neochotně otočil zpět k Harrymu a upřel na něj svůj propalující pohled. Harry zabloudil pohledem do davu jako by někoho vyhlížel a chvíli hledal správná slova, jak začít, když to vypadalo, že ze sebe konečně něco dostane, přerušil ho jiný hlas.

   „Zdravím Severusi, rád tě tady vidím, i když nevycházím z údivu. Nebývá u tebe zvykem, že by ses moc ukazoval na takovýchto veřejných akcích, navíc ve společnosti tak rozkošné mladé dámy. Musím jí vzdát poklonu a příležitostně se jí zeptat, jak se jí takový mistrný kousek povedl," přidal se ke dvojici Draco Malfoy, kývl směrem k Harrymu a věnoval mu významný pohled.

   „Zdravím Malfoyi, výjimečně musím s tebou souhlasit. Jsem překvapený, že vás tu vidím pane řediteli, navíc s tak okouzlujícím doprovodem právě slečny Grippinové."

   „Dovoluji si tvrdit, že můj doprovod je to poslední, co by mělo tížit vaši mysl pánové." Harry i Draco se na sebe znepokojeně podívali.

   „Ale rozhodně stojí za pozornost," řekl Harry a Draco se při té poznámce ušklíbl. Když si pak Harry všiml Severusova pohledu, a i přes ty uplynulé roky, kdy se spolu naučili v rámci možností, na veřejnosti vycházet a vzájemně se tolerovat, si nebyl úplně jistý, jestli by neschytal jednu mezi oči. Byl proto rád, když se vyhlásil poslední tanec a všichni byli pozváni na taneční parket.

   „Budete mě muset omluvit pánové, musím jít najít svoji manželku. Přeji příjemný zbytek večera." S těmi slovy odešel a ještě věnoval poslední naléhavý pohled Dracovi. Jakoby mu tím chtěl říct: "Nezkaz to!"

   Hudba začala hrát pomalý valčík a parket se zaplnil. Tančil téměř každý. Severus se ohlédl po slečně Grippinové, ale ta u výklenku již nestála. Očima přelétl sál a když viděl, že on a Draco jsou jedni z mála, kteří netančí, zaletěl pohledem na taneční parket. Zahlédl tam Amélii Jace Ravenovou, jak tančí s ministrem kouzel.

   „Ty netančíš Draco?" stál teď vedle Severuse.

   „Můj doprovod bohužel na poslední chvíli vypověděl se slovy, že ho 'bolí hlava'. Vidím ale, že můj syn, si vede lépe." Oba se zadívali na Isabellu a Luka, kteří právě kroužili společně po parketu. Chvíli je jen tiše pozorovali, pak ticho prolomil Draco.

   „Ať chceš nebo ne Severusi, musíš uznat, že na té holce něco je."

   „A to soudíš podle toho, že s ní tančí tvůj syn nebo máš i jiný důvod?"

   „Obojí. Podívej se na Lukreciuse, od té doby co jste sem přišli, může na ní oči nechat."

   „Musím tě zklamat, ti dva se k sobě naprosto nehodí, nevydrží spolu v jedné místnosti déle jak dvacet minut, aby z toho nebyla katastrofa. Od září neřeším v ředitelně nic jiného než jejich vzájemné kolejní spory. Navíc Lucius by asi moc neschvaloval, kdyby se tvůj syn měl oženit s mudlorozenou." Severus tohle pronesl ledovým hlasem bez jakéhokoliv náznaku emoce ve tváři, ale uvnitř to v něm vřelo. Grippinová a Lukrecius? To nepřichází v úvahu!

   „Nemusíš si o ni dělat takovou starost, Severusi. Nejsme přeci lidojedi, " Draco mu věnoval drzý úsměv a pak se mu podíval zpříma do očí, „Navíc na otcově názoru v tomhle ohledu pramálo záleží...," odmlčel se a zahleděl se opět na tančící pár, „I když troufám si tvrdit, si že tady by Lucius námitky neměl. Nevěděl si, že Isabella je adoptovaná?" řekl klidným hlasem Draco, jako by takovou reakci od něj čekal. Nebo si jí byl jistý?

   „To přeci nejsou starosti. Osobní život slečny Grippinové mě vůbec nijak nezajímá, jediné o co mi jde, je dožít se konce školního roku pokud možno v klidu," řekl Severus věcným tónem hlasu.

   „Možná je poněkud troufalé to tvrdit, ale znám tě lépe než všichni lidé v tomhle velkém sále, Severusi, a ať si to chceš přiznat nebo ne, něco tě na ní zaujalo. Dokazuje to už jen ten fakt, že jsi s ní dnes večer tady a dokonce si s ní i tančil. Naposledy jsem tě viděl tančit, když...," chvíli se odmlčel, když si všiml jeho napjatého výrazu, pak zase pokračoval, „... už je to tak dávno Severusi, všichni děláme chyby... jsou přirozenou součástí našeho života. Nemůžeme však dovolit, aby výčitky ovládli náš život. Chyby je třeba si odpustit a jít dál namísto toho, abychom neustále mysleli na minulost... Nejhorší ztrátou v životě není naše smrt. Nejhorší ztráta je, když uvnitř nás něco zemře, zatím co my ještě žijeme. Snad jen díky tvému strážnému andělovi, co nad tebou drží svá ochranná křídla, si přežil válku i Azkaban bez větší újmy na zdraví a... vím, co mi chceš říct," zarazil námitky, které už tak dobře znal, „kvůli komu to všechno?! Ale Severusi, ty máš významný důvod proč žít, tak přestaň jen přežívat! Kdyby tady teď byla, co myslíš, že by ti na to řekla? Řekla by ti, že stačí jen otevřít oči a pořádně se rozhlédnout kolem sebe. Možná máš ten největší důvod, který se může stát novým smyslem tvého života máš přímo před sebou, ale nevidíš ho, protože se stále snažíš jen vracet do minulosti... Prosím popřemýšlej o tom, Severusi." S těmi slovy kvapně odešel směrem k baru. Za celou dobu se Severusovi ani jednou nepodíval přímo do očí.

   Severus tam tiše stál a musel uznat, že byl trochu zmatený a otrávený. Co ho to popadlo? Draco věděl, že on je jediný koho považuje opravdu za přítele a čas od času svého privilegia mírně zneužíval jako právě teď. Nesnášel, když se mu někdo snažil mluvit do jeho "života bez života".

   Sledoval své dva zaměstnance, jak se společně provází posledním tancem večera. Nebylo pochyb, že Isabella Grippinová byla skutečně zajímavý exemplář v řadách jeho podřízených. Málokdy se setkal s někým, koho lze považovat na první pohled za inteligentního a osobitého zároveň. Navíc ženu která má velice vybrané chování, ale je pěkně paličatá pokud si něco usmyslí a kterou není radno proti sobě poštvat. Jako bonus by jí připsal její mistrovské znalosti lektvarů. Měla v sobě určité kouzlo, které nešlo vyjádřit slovy. Něco ho k ní táhlo. Měl nutkavý pocit jí chránit. Důkazem byly veškeré spory, které musel s ní a Lukreciusem řešit, nakonec byl vždy na její straně. Neušlo mu ani to, že se k ní studenti chovají více zdrženlivěji, než by si někteří, zvláště ve zmijozelské koleji, k mladinké profesorce normálně dovolili, kdyby se nebáli, že tím na sebe uvalí i hněv samotného bradavického ředitele.

   Pořád sledoval, jak spolu dva jindy na smrt soupeřící kolegové tančí. Pečlivě si prohlížel šaty, které si Isabella na ples oblékla, pak jeho pohled sklouzl k přívěšku, který měla na krku. Déjà vu? Může to být opravdu jen náhoda? Je to snad ten důvod, že mu připomíná to, co už dávno ztratil, proč má tendenci ji tak ochraňovat? Protože ji nechce ztratit znovu? Ale koho vlastně? Nebo už snad opravdu stárne? Proč se jen vracel do Bradavic? Tak dlouho se tomuto místu snažil vyhýbat. Všechno mu ji tam připomíná... věděl, že mu ji tam bude všechno připomínat... a přesto... nebo právě proto to byl ten největší důvod, proč se sem nakonec vrátil? Hlavou mu vířilo snad tisíc myšlenek a on si je potřeboval urovnat. V klidu. Na klidném místě. Pokud možno sám. Tanec pomalu končil a Isabella nevypadala, že by postrádala jeho přítomnost. Přešel k šatně pro svůj cestovní plášť a odešel.

   Vylezl ze zelených plamenů ve své pracovně. Byl rád, když viděl, že Brumbál ve svém obrazu není. Všetečné otázky, se tedy odkládaly minimálně na zítřejší ráno. Byl unavený. Sundal ze sebe cestovní plášť. Svlékl se ze společenského hábitu. Jen v černých kalhotách a bíle košili se posadil za svůj pracovní stůl. Rozepnul si první tři knoflíčky u košile. Klepl hůlkou na roh stolu, kde se objevila sklenka ohnivé whiskey. Vzal ji do ruky a zakroužil jantarovou tekutinou uvnitř, až dvě kostky ledu cinkly o stěnu skleničky. Tak dlouho se alkoholu vyhýbal, ale někdy je i inteligentní člověk nucený se opít, aby vydržel s těmi blázny okolo. Upil a nechal hořkou tekutinu, aby mu teplem zalila hruď. Chvíli jen seděl, pak mávl hůlkou, otevřel se spodní šuplík u psacího stolu. Vyndal z něj černou sametovou krabičku, chvíli si ji zamyšleně prohlížel, než ji otevřel. Uvnitř na černém sametu zářil stříbrný prsten s rodinným erbem Snapeů. Severus krabičku zamyšleně položil na desku stolu, do oken lehce bubnoval déšť a on nechal svým myšlenkám volný průběh.

XXX

   Ředitel si ho zavolal v neodkladné záležitosti do ředitelny. Povzdechl si. Nepochyboval o tom, že ta neodkladná záležitost se bude jistě opět týkat pana Malfoye. Vyšel ze sklepení a zamířil po schodech nahoru.

   Prošel kolem odbočky k ošetřovně. Když tam před týdnem donesl Poppy novou várku léčivých lektvarů, postel slečny Grangerové byla už prázdná. Na ošetřovně si celkem pobyla tři dny. Šrámy na těle se jí zahojily, ale troufal si pochybovat o tom, že i ty na duši. Od útoku Voldemorta na Bradavice bylo ve stěnách hradu cítit napětí. Stále probíhalo vyučování, Brumbál nechtěl školu nechat zavřít pokud to nebude nezbytně nutné. Říkal, že studenti potřebují, aby aspoň v něčem pro ně zůstal svět normální. Grangerová prozatím zůstávala na Hradě, její rodiče byli mrtví, a i když jí pan Potter nabídl, aby se přestěhovali společně na Grimmauldovo náměstí, odmítla. Dny trávila ve svých komnatách nebo na "výletech" s panem Potterem a v noci bloudila po chodbách.

   Několikrát ji během svých večerních dozorů viděl, jak se skryta tmou, choulí ve výklenku u okna a dívá se na noční oblohu. Nikdy si ho nevšímala a on dělal, že si nevšiml jí. Dalo by se říct, že to byla jakási nepsaná dohoda mezi nimi. Čekal by, že se úplně zhroutí, bude hysterická a propadne depresi, nedivil by se ani kdyby se pokusila o sebevraždu, ale místo toho zůstávala sedět na parapetu okna a nehnutě sledovala hvězdnou oblohu. Buď byla rána v její duši příliš hluboká, nebo jí její povaha bránila, aby dala průchod svému zoufalství. Utápěla se v tom, ale už příliš dlouho a Severuse napadlo, že se z toho už ani nedostane. Odsouzená k neutichajícímu vnitřnímu trápení nad svou ztrátou se postupem času otupí natolik, že z její osobnosti zbude jen chladná maska podbarvená vyčpělou pýchou. Dnes ale na svém obvyklém místě neseděla. Možná by se nad tím byl pozastavil, ale teď se obával, že přijdou větší problémy než je slečna Grangerová... svým způsobem se mýlil.

   Došel až k točitému schodišti a vystoupal po něm do ředitelovy pracovny. Za stolem seděl profesor Brumbál, který se na něj přátelsky usmíval.

   „Severusi, jsem rád, že jsi přišel, posaď se prosím." Chvíli zaváhal, ale pak přešel ke křeslu a posadil se.

   „Jistě víš, že se už dlouho snažím najít všechny Voldemortovy viteály. Domnívám se, že jeden z nich má Pán zla přímo u sebe." Severus mírně přikývl na srozuměnou.

    „Chcete po mně, abych ho hledal."

   „Ne Severusi, je tu však způsob, jak usnadnit jeho nalezení."

   „Poslouchám. Na co jste přišel tentokrát?" řekl poněkud odměřeně a povzdechl si.

   „Slečna Grangerová za mnou přišla a podala mi návrh, nad kterým musím uznat, jsem velice dlouho přemýšlel." Severusovi ztvrdly rysy v tváři. Zatím však nic neřekl a čekal, co z ředitele vypadne dál.

   „Chce se přidat na stranu Lorda Voldemorta. Zařadit se mezi jeho stoupence a zároveň tak hledat viteál. A já se domnívám, že... "

   „Že co?" zasyčel Severus, prudce vstal a opřel se rukama o hranu stolu.

   „Vy jste se úplně zbláznil Brumbále! To už vám vaše posedlost viteály dočista zastínila mozek? Jak vás mohlo jen napadnout, že by Pán zla mezi své přívržence vzal někoho, jako je Grangerová? Kouzelníky s její krví nečeká po setkání s Vy-víte-kým zářivá budoucnost. To nejlepší, co můžou čekat je rychlá smrt. Opovrhuje jimi stejně, jako opovrhuje mudly. Pošlete-li tu dívku mezi Smrtijedy, Brumbále, jediná informace kterou dostanete, bude ta o její smrti."

   „Uklidni se Severusi, za Voldemortem nepůjde sama," na chvíli se odmlčel, „ dovedeš ji tam ty."

   „To vám nestačí jedna loutka na hraní?" Severus mluvil tiše a pomalu a tón jeho hlasu připomínal teplotu hluboko pod bodem mrazu. „Balancuji na hranici mezi životem a smrtí kvůli vašim plánům. Každé setkání je ohrožením, že Pán zla odhalí moji pozici. Nemáte nejmenší tušení, čím musím procházet. Dívat se bez sebemenšího náznaku lítosti, jak zabíjí lidi, které znám. Bez jakékoliv emoce vidět tváře lidí, ze kterých přímo čiší odpor, zklamání a zoufalství. Nápor Smrtijedů kteří mi nevěří a neustále zpochybňují důvěru, kterou ve mně Pán zla chová a kterou musím utvrzovat způsoby, jaké si vy stěží dokážete představit. Nenapadlo vás někdy, že už toho mám prostě dost?! Všech vašich brilantních plánů!" ušklíbl se a opovržlivě si odfrkl. „Ne. Vy si jen sedíte v teple vaší pracovny a vymýšlíte další způsoby, jak mi věci ještě víc zkomplikovat. Dostáváte ode mě informace pro vaše stoupence a neumíte si ani představit, jaké to pro mě je, pohybovat se na tak tenkém ledě."

   Severus ztěžka dosedl zpět do křesla. V hlavě měl úplně prázdno. Pořád nemohl uvěřit, že to Brumbál myslí vážně. Není nic, absolutně nic, co by mohl udělat, aby Grangerová setkání s Voldemortem přežila bez újmy a on neztratil veškerou důvěru, kterou v něj Pán zla měl.

   „Věř mi Severusi, že vím, jakou nelehkou úlohu jsi vzal na svá ramena a že tvé informace jsou v celé téhle válce nedocenitelné. A právě proto jak skvěle si vedeš, vím, že jedině s tebou má slečna Grangerová šanci na přežití. Já tě nežádám Severusi. Já ti to oznamuji, že slečna Grangerová zcela dobrovolně a obeznámena s veškerými fakty, zaujme stejnou pozici, jakou zaujímáš ty."

   „Ona to nezvládne Brumbále, je to dítě. Po smrti Weasleyho je apatická, nevydrží nápor, který to obnáší, a i kdyby se s tím srovnala, proti Pánovi zla nemá jedinou šanci. Jeho nitrozpitu nebude schopná čelit. Je to jistá smrt – nejen pro ni. Pošlete jednu z vašich studentek na jistou smrt s klidným svědomím, Brumbále?" Brumbál seděl pohodlně opřený v křesle a díval se na naprosto zoufalého Severuse, který se všemi možnými argumenty snažil dokázat, že ať už je jeho plán jakýkoliv, nemůže vyjít.

   „Podceňuješ ji drahý Severusi. Jsem si jistý, že slečna Grangerová je plně připravená na jakoukoliv situaci, která nastane a je s tím velmi dobře obeznámena. Sám jsem na ní vyzkoušel její umění nitrobrany a mohu říct, že je neproniknutelná."

   „A je stejně neoblomná i po sérii Cruciatů?" Brumbálův jinak klidný výraz se poprvé od začátku jejich rozhovoru změnil - velice zlehka kývl. Severus sevřel rty do tenké linky a vráska mezi jeho obočím se prohloubila. Nemělo to cenu. Věděl, že Brumbála nepřesvědčí.

   „Jaký je tedy váš neotřesiltelný plán, aby přežila alespoň prvních 5 minut?"

   Brumbál složil ruce na stůl a na chvíli zaváhal, pak opět s klidným hlasem odpověděl: „Sňatek."

   Chvíli bylo ticho. Oba dva nehnutě seděli a dívali se jeden na druhého.

   „Možná by bylo dobré, kdyby se dále našeho rozhovoru účastnila i slečna Grangerová, nemyslíte, pane řediteli?" řekl naprosto klidně Severus. To, co právě Brumbál navrhl, mu přišlo tak absurdní, že si ani nepřipustil, že by to mohl myslet vážně. Byl si jistý, že to první řekl jemu a až se to dozví i slečna Grangerová, ustoupí od té idiotské myšlenky, které říkali: "způsob, jak usnadnit nalezení viteálu".

   „Souhlasím. Koneckonců, jestli bude chtít nadále pokračovat nebo ne, je plně její rozhodnutí. Pro dnešek si však myslím, že to stačilo. Já sám si potřebuji promyslet veškeré detaily, které probereme zároveň se slečnou Grangerovou, zítra tedy ve 22: 00 hodin v mé pracovně. Pro dnešek přeji dobrou noc, Severusi."

~

   Druhý den večer šel opět do ředitelny a neměl z toho vůbec dobrý pocit. Celou noc nespal a bloumal hradem. Je to jistá smrt, pokud to ovšem těm dvěma nevymluví.

   Když došel do pracovny za stolem, stejně jako včera, seděl Brumbál. Před stolem byly nachystané dvě křesla a na jednom z nich seděla slečna Grangerová.

   „Přeji pěkný večer Severusi. Posaďte se. Máme toho na programu opravdu hodně a je důležité vše probrat." Přešel ke stolu a posadil se na poslední volné místo. Celou dobu hleděl na Hermionu Grangerovou, mladou nebelvírskou studentku, která neměla nejmenší tušení, do jakých potíží se řítí. Na jejím držení těla bylo však něco jinak, než jak si pamatoval. Seděla vzpřímeně a neuhnula ani na okamžik jeho pátravému pohledu.

   „Dobrý večer profesore," řekla nevýrazným hlasem a otočila svůj pohled k řediteli.

   „Tak tedy... První věc, kterou musíte vědět slečno je, že jakmile začnete, už není cesty zpět. To, co chcete udělat, vás může stát život, aniž byste dosáhla jakéhokoliv výsledku. Proniknout do řad nejbližších Smrtijedů Lorda Voldemorta, nebude snadné zvláště kvůli vašemu původu. Rozmyslela jste si to dobře?" Přikývla. Severuse se na souhlas nezeptal. Samozřejmě, nikdy se ho neptá, pro něj platí vše jako samozřejmost.

   „Co se od teď bude dít, je vyloženě jen mezi námi třemi. S nikým o tom nesmíte mluvit. Dokonce ani s panem Potterem. Pouze pokud vás o to požádám. Rozumíte mi?" opět přikývla.

   „Dobrá. Pokud se vám to podaří a Voldemort skutečně zváží možnost, že byste se odklonila k temné straně, bude chtít, abyste mu dokázala vaši loajalitu. Ať to bude cokoliv, odpřísáhnete mu to, řekněte mu, co bude chtít slyšet, zavažte se neporušitelným slibem, bude-li to třeba."

   „Rozumím, pane řediteli."

   „S tím vším budete potřebovat pomoc. Někoho, komu budete moci věřit a na koho se budete moci spolehnout. Někoho, kdo vám zvýší naději na úspěch a bude stát při vás. Sama víte Hermiono, že abyste měla šanci na úspěch, musíte se provdat za jednoho ze Smrtijedů."

   „Počkejte Brumbále, víte, co po ní žádáte?" vložil se do rozhovoru Severus.

   „Vím Severusi a tady Hermiona s tím souhlasí." Teď se Severus otočil přímo k Hermioně.

   „Slečno, to čemu vy říkáte 'plán', vám nepomůže najít žádný viteál. Přinese vám to jen smrt. A nejen vám. Když neuspějete, zmaříte tím všechno. Vše, co jsme doposud zjistili a o co jsme celou dobu usilovali, padne vniveč jen proto, že máte dojem, že musíte dělat něco víc než pan Potter. A sňatek je jen další důkaz celého tohoto šílenství." Celou dobu na ni upřeně zíral a ona mu jeho pohled oplácela, bez mrknutí oka se stejnou ledově klidnou maskou, kterou měl i on sám.

   „Vím moc dobře, do čeho jdu, pane profesore. Nehodlám tu jen tak sedět, zatímco můžu něco dělat. Jestli si vás mám vzít, abych zvýšila své šance co by mudlovská šmejdka, udělám to. Jestli mám svěřit svůj život do vašich rukou, udělám to. Vím, že Vy-víte-kdo mě bude mučit a možná mě i zabije. I to jsem ochotna risknout. Když mě nezabije a bude po mně chtít důkaz mojí loajality vůči němu, dokážu ji. Když budu muset zradit své přátele, tak udělám i to. Nejste jediný, kdo v sobě dokáže potlačit svou lidskost. Navíc pane, když mě Voldemort zabije, můžete vždy říct, jakou lstí jste mě k němu dovedl. Pod záminkou, že najdu jeden ze zbývajících vitealů. Jak naivní jsem byla, když jsem věřila vám a že vám věřil i Brumbál a jak to teprve zasáhne Harryho. Další nepředstavitelná ztráta. Jeho nejlepší kamarádka. Zůstal sám a slabý. 'Řekla bych, že to jen posílí důvěru ve vás'." Říkala to tak hrdě. Byla smířená se vším. Bylo to vidět v jejích očích, bylo to slyšet v jejím hlase. Když mluvila, nebyl tam ani náznak strachu nebo pochybností vůči němu.

   „Souhlasíte tedy se sňatkem, Severusi," bylo to spíše konstatování než otázka. Konsternovaně jen přikývl.

   „Obřad bude v Komnatě nejvyšší potřeby za 3 dny. Slečno, vy budete mít za svědka pana Pottera. Sdělíte mu jen nejnutnější informace. Severusi u vás to bude profesorka McGonagallová, tu obeznámím se situací já sám. Takže tento pátek se sejdeme v Komnatě nejvyšší potřeby ve 2 hodiny ráno. Nesmíme riskovat, že se některý ze studentů bude potulovat po chodbách. Pro dnešek je to vše. Ještě než půjdete spát, je to naposled, co na vás apeluji slečno, abyste si vše ještě řádně promyslela. Pokud si to do pátku rozmyslíte, budu to respektovat. Potom už však nebude cesty zpět."

   Vyšli z ředitelovy pracovny a šli dolů po točitých schodech. Mlčky. První šla Hermiona a za ní Severus. Byli v půlce schodů, když ji tiše oslovil.

   „Hermiono," zarazilo ji to. Jednak to, že ji oslovil jménem a pak ten tón hlasu, jakým to říkal. Nebyl ani ledově chladný a nebyl v něm ani náznak nadřazenosti, jako používal na své studenty. Zněl naléhavě. Otočila se na něj.

   „Pokud si to opravdu nerozmyslíte..." zakroutila hlavou, „ potom přijďte v čtvrtek v osm hodin večer do mého kabinetu."

~

   Přesně v osm hodin se ozvalo ťukání na dveře jeho komnat ve sklepení. Otevřel a pokynul jí aby šla za ním. Prošli kabinetem a přešli do obývacího pokoje. Hermiona se na chvíli zarazila ve dveřích, prošla až když jí pokynul rukou ke křeslům u krbu. Vešla, ale nesedla si. Severus chvíli něco hledal. Menší sametovou černou krabičku. S tou došel ke krbu, posadil se do křesla naproti ní a probodl ji pohledem. Hermiona tedy udělala totéž. Severus krabičku pomalu otevřel. Na černém sametu zde ležel přívěšek ve tvaru srdce a prsten s rodovým erbem Snapeů.

   „Tohle, " otočil k ní krabičku, aby dobře viděla, co v ní je, „jsou starobylé rodinné amulety. Všechny šperky, na kterých je vyrytý erb nějakého rodu, jsou s tou rodinou navždy spjaty. Takový šperk se dědí z generace na generaci a je nemožné ho jeho majiteli za jeho života, vzít násilím. Můžete ho jen darovat. Amulety mají za úkol chránit jejich nositele. V každém šperku se stejným rodovým erbem koluje starodávná magie, která tyto šperky k sobě pojí. Díky nim členové rodiny navzájem vycítí, jestli je někdo z nich v bezprostředním ohrožení života." Pak sáhl po přívěšku a podával ho Hermioně.

   „Je váš," Hermiona se na něj podívala a oči se jí zvláštně zaleskly. Bylo to poprvé od Wasleyho smrti, kdy v její tváři zahlédl opět nějakou emoci. Už začala pomalu natahovat ruku k přívěsku, ale pak se zarazila a rychle ji odtáhla.

   „To od vás nemohu přijmout." Severus se mírně zamračil a vráska mezi obočím se mu tím pádem prohloubila.

   „Myslel bych si, že jste odhodlaná ve vašem plánu uspět za každou cenu?"

   „To jsem, " řekla odhodlaně Hermiona s opět ztvrdlými rysy v obličeji, Severus nic neříkal, jen dál čekal s nataženou rukou, až si Hermiona přívěšek vezme. Ta nervózně poposedla.

   „Nevěříte mi?" zeptal se a zdvihl obočí. Hermiona jen na prázdno otevřela ústa.

   „Nebojíte se předstoupit před Pána zla a vyjít vstříc smrti, ale váháte, když vám nabízím možnost toto setkání přežít?" řekl lehce pobaveně.

   Maska z její tváře opět zmizela. Šokovaně na něj pohlédla. Znovu k ní natáhl ruku s přívěškem. Jemně, jako by držela to nejkřehčí a nejvzácnější, co na světě je, si od Severuse vzala přívěšek a zapnula si ho kolem krku. Severus si navlékl prsten.

   „Měla bych už jít. Uvidíme se... později," dořekla rozpačitě a zprudka si stoupla.

   Severus vstal z křesla a kývl. Prošli dveřmi zpátky do kabinetu. Severus šel opět jako první. Když ho Hermiona míjela ve vstupních dveřích, které jí otevřel, najednou se k němu otočila. Dělilo je od sebe sotva patnáct centimetrů. Tázavě se jí zahleděl do očí. Pod jeho pohledem její tváře mírně zrůžověly. Kdyby nestál tak blízko, možná by si toho ani nevšiml.

   „Děkuji," řekla a levou rukou si pevně stiskla amulet na svém krku.

~

   Bylo přesně za třicet minut dvě. Severus už čekal v Komnatě nejvyšší potřeby. Byl zde první a tak se komnata uzpůsobila právě jeho představám. Když poprvé přešel po chodbě kolem prázdné zdi v sedmém patře, myslel na prostý bílý oltář, podruhé přešel a nemohl se ubránit myšlence na absurdnost celé situace, Brumbál si s nimi opravdu hraje jako s figurkami na šachovnici a nakonec když přecházel po chodbě potřetí, myslel jen na to, že by teď byl rád na nějakém tichém místě a nejlépe s dobrou knihou a šálkem silného čaje. Jakmile se před ním zjevily dveře, neváhal a vstoupil. Komnata měla podobu kruhové místnosti s řadou bílých vysokých sloupů kolem dokola stěn a mezery mezi nimi byly zaskládané policemi plnými knih až do stropu. Černobílá mramorová podlaha byla poskládána do vzoru zářícího slunce. Uprostřed místnosti stál bílý oltář.

   Měl si dát větší pozor, na co myslí. Musel se pousmát. Bylo to celé absurdní jako vše, co se dnešní noci tady má stát. Svým zvláštním způsobem ta spousta knih a to, že to tady nevypadalo jako v kostele, na Severuse působilo uklidňujícím dojmem. Měl na sobě černý oblek, černou košili a černou kravatu. Stoupl si k jednomu sloupu a začetl se do názvů jednotlivých knih.

   Za deset minut dvě se objevil Brumbál a Minerva. Bylo vidět, že s tím, co hodlal ředitel udělat, nesouhlasila. Byla ale diskrétní, pozastavila se jen nad zvolenou tématikou komnaty.

   „Knihovna?" nechápavě pohlédla na Severuse. Ten ovšem přešel její poznámku mlčky.

   „Myslím, že je to originální, Minervo." Usmál se Brumbál a začal si se zájmem prohlížet nejbližší sloup. Teď už jen mlčky stáli a taktéž čekali na příchod nevěsty. Nečekali dlouho.

   Dveře se otevřely a v nich stála Hermiona v korzetových šatech s nadýchanou sukní. Měly starorůžovou barvu a zdobily je jen drobné kamínky, které byly obšité kolem výstřihu, na rukávech a pár jich bylo i na sukni. Na krku měla stříbrný řetízek s přívěškem srdce. Vlasy si na jedné straně sepnula a zbytek jejích kaštanově kudrnatých vlasů jí splýval po zádech a rameni, v ruce držela kytici z bílých pivoněk. Svůj vzhled doladila jemným líčením a jak kráčela po boku Harryho Pottera, vypadala naprosto nadpozemsky. Harry ji dovedl až k oltáři, objal ji a když její ruku podával Severusovi, měl blesk nejen na čele ale i v očích.

   „Koukejte ať se jí nic nestane, Snape!" popošel a stoupl si dva kroky za Hermionu, Severuse ale nespouštěl z očí.

   „Vážení přítomní. Sešli jsme se dnes, abychom oddali tohoto muže ..."

   Najednou jeho vycvičený čich lektvaristy ucítil známou nasládlou vůni. Shlédl a zjistil, že v klopě jeho saka se objevil jeden sametový květ bílé pivoňky. Překvapeně pohlédl koutkem oka na Hermionu. Její tvář byla strnulá od té chvíle, co vstoupila do místnosti. Pokud nepočítal dva falešné úsměvy, které věnovala Minervě a Brumbálovi. Upřeně sledovala řečnícího Brumbála, ale i když na sobě nedala nic znát, ucítil jemný stisk její ruky na své paži.

   A slova plynula. Severus a Hermiona stáli bok po boku jako novomanželé a jejich slib ztvrdili jejich svědci.

   Pivoňka, květina dávných lásek, stálé důvěry a porozumění.

   Už není cesty zpět...

v234_08.jpg

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one