Sen.jpg

„Severusi!" Rozkřikla se Hermiona s Rousí na klíně.

„Mohl bys být tak laskavý  a aspoň se na mě podívat, když s tebou mluvím!!!" Severus otráveně odložil noviny a znaveně se podíval na Hermionu.

„Hermiono, je pro mě důležité abych dokončil ten vlkodlačí lektvar." Hermiona sundala z klína jejich sedmiletou dceru.

„Rousí jdi si hrát, já si promluvím s tatínkem." malá holčička se podívala na maminku svýma oříškově hnědýma očima, přikývla a odešla. Jakmile se za Rousí zavřely dveře Hermiona se obrátila ke svému muži.

„Nikdy mě neposloucháš. Zajímáš se jen o práci. Rousí je tvoje dcera Severusi. Měl by ses jí alespoň trochu věnovat. Vždyť tě skoro ani nezná." Severus si povzdechl, zvedl se a rozešel se ke dveřím.

„Kam jdeš?" vyštěkla hystericky Hermiona.

„To mi na to nic neřekneš?" Severus se otočil a spařil Hermionu ledovým pohledem. Pak se otočil a odešel. Tyhle hádky ho unavovaly.

Severus se vrátil až pozdě v noci. Když vešel do ložnice Hermiona spala zachumlaná do peřiny. I ve spánku byly vidět její nateklé oči od pláče. Severus se převlékl, lehl si do postele a okamžitě usnul.

V noci ho vzbudil hluk dole v obýváku. Oblékl si černý saténový župan, vzal hůlku a šel dolů vlídně přivítat pozdního návštěvníka. Když došel do obýváku vyslal kouzlo, ale ukázalo se, že tam nikdo není. Tedy - spíš - neměl by být. V krbu zapraskaly žhavé uhlíky. Severus se otočil a zadíval se do krbu, když se ujistil, že v této místnosti nic nenasvědčuje tomu, že by tam někdo byl, chtěl odejít. Otočil se a na zátylku ucítil něčí pohled. Začínalo ho to štvát. Někdo si s ním hraje, jako kočka s myší.

„Můžu vás ujistit, že tady nehodlám strávit celou noc. Takže jestli mi něco chcete, tak se ukažte!" řekl Severus hlasem, pod kterým omdlévaly studenti , když byl ještě v Bradavicích a došel doprostřed pokoje s pořád napřaženou hůlkou. Chvíli čekal, žádný zvuk ani náznak pohybu, nic. Po chvíli se uvolnil.

„Začínám být paranoidní." pořád měl hůlku v pozoru, ale už byl klidný a hodlal jít zpět do postele. Otočil se a. ztuhl. Ruka s hůlkou mu klesla dolů podél těla. Ani se nehnul a zíral před sebe. Před ním byl Lucius Malfoy. Severus chvíli jen tak otvíral ústa jak by chtěl něco říct, ale nevěděl co.

„Luciusi, ty máš být ..." Severus poslední slovo nedořekl.

„Mrtvý?" uchechtl se Lucius.

„A nejsem? Nevypadám tak? Skutečně Severusi." řekl s úšklebkem Malfoy. Jeho hlas se Severusovi zařezával až do morku kostí. Vypadal skutečně zuboženě. Na sobě měl roztrhané vězeňské šaty, na rozdrásaných, kostnatých rukou i nohou mu visely okovy s mohutnými řetězy s obrovskou koulí na každém konci. Bledý, kostnatý obličej zarostlé vousy. Jeho jindy tak úhledně upravené a lesklé vlasy byly teď slepené, špinavé a pocuchané. Oči byly plné beznaděje a zoufalství. Severus se z prvního šoku dostal velice rychle. Přece jen viděl už horší věci ve službách Pána zla.

„Co tě vedlo k tomu, že jsi se vrátil a poctil mě svou vzácnou návštěvou?" řekl pomalu Severus.

„Proč? Abych tě varoval před důsledky tvého chování." Severus pozdvihl obočí.

„Skutečně?"

„Severusi máš na výběr. Záleží na tobě jakou cestu si zvolíš. Já si zvolil špatně a přišel o všechno. Vzali mi vše na čem mi záleželo.Nezbylo mi nic, ani má důstojnost. Nic. Jak jsi si jistě stačil všimnout." řekl Lucius s úšklebkem, který neopouštěl jeho ústa.

„Sarkasmus ti očividně ponechali." řekl teď s úšklebkem už i Severus.

„Očividně." řekl kysele Lucius.

„Ale nepropustili mě ze spárů pekla jen proto, abych tu s tebou vedl přátelské rozhovory. Má stará známá tě poctí svou vzácnou návštěvou. Udělej vše co budeš moci aby jsi nedošel mého osudu." Tu poslední větu pronesl Lusius hlasem, který rval srdce. V poslední větě byla obsažena všechna Luciusova bolest a úzkost. Lucius se podíval na Severuse, otočil se a s chřestěním řetězů odplouval k oknu. Severus se za ním díval a ještě než se Lucius ztratil ve tmě vyhrkl na něj poslední otázku.

„Jaká stará známá?" Lucius otočil hlavu k Severusovi a s úsměvem, který se Severusovi vůbec nelíbil, odpověděl.

„Smrt příteli." Jakmile to dořekl, rozplynul se ve tmě a Severus zůstal sám. Luciusova poslední slova ho mírně znepokojila. Chvíli stál a uvažoval. Pak zašeptal do ticha otázku, která nemohla opustit jeho mysl a na kterou nevěděl jestli chce znát odpověď.

„Kdy..." Otázku nedořekl. Ucítil jak ho na zátylku polechtal mrazivý vítr. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je.

Najednou zjistil, že už nejsou v domě, ale venku před domem. Stáli dva metry od hlavní cesty a byl už den. Na hlavní cestě stály dvě postavy. On a Hermiona. Vlastně tři. Vedle Hermiona stála jeho dcera. Z druhé strany měly obě kufry.

„Co se to sakra?" zaklel Severus pro sebe, ale všiml si že si mu Hermiona na cestě něco říká, tak se zaposlouchal do rozhovoru.

„NE! Severusi, já už toho mám dost. Ani na narozeniny jsi na ni neměl čas. Odcházíme. A nikdy se nevrátíme. Nikdy. Myslela jsem, když jsme se brali, že to bude jiné. A když jsi pracoval na tom lektvaru myslela jsem, že dítě něco změní. Že, že to bude lepší. Spletla jsem se." Severus viděl sám sebe, jak stojí s obvyklým ledovým pohledem a neříká nic. Hermiona, jeho žena, kterou miluje, která pro něj znamená všechno stojí a čeká na jeho reakci. Čeká, že něco udělá, ale nic se nedělo. Hermioně po tváři stékaly potoky slz. A on tam stál a nic. Viděl sám sebe, jak tam jen tak stojí a nesnaží se udělat nic pro to, aby zastavil svou ženu, kterou miluje a dceru, která je pro něj vším.

„Chápu." Hermiona sklonila tvář.

„Sbohem. Severusi" a na místě se přemístili.

Obraz se rozplynul a Severus cítil, jak se ho dotkla kostnatá ruka. Pomalu se kolem nich začaly objevovat nové rysy. Za chvíli už stál Severus v pokoji ve Snape Manor. Viděl sám sebe jak sedí u krbu a dívá se zaraženě do plamenů. Na stole byla červená stuha.

„Takovou měla Mia ve vlasech, když jsme se poprvé stěhovali." Severus přišel ke stolu. Podíval se na stuhu a pak mu pohled padl na dopis, který ležel vedle ní otevřený na stole. Severus si přečetl první dvě slova a na chvíli se zarazil. Znal to písmo. Ale myslel si, že jeho autor je už mrtev. Podle všeho nebyl. Severus se naklonil a četl dál.

Drahý Severusi,

tvoje dcera je skutečně roztomilé stvoření. Byť jí máš s mudlovskou šmejdkou. Proto bych jí velice nerada nějak ublížila. Jak zajisté víš, máme mezi sebou drobné nevyřízené účty. Chci abys přišel na zahrady Malfoy Manor, zajisté víš, kde se nachází. Můžu tě ujistit, že nás tam nikdo nenajde, tohle panství je mrtvé, zarostlé a zapomenuté stejně, jako jeho majitelé. A pokud nechceš, aby se tak stalo i s tvojí roztomilou rodinkou, přijdeš včas. Čekám tě přesně o půlnoci. Přesně!!!

Belatrix

Severus pomalu otočil hlavu, a podíval se na sebe, jak klidně sedí v křesle.

„No tak. Jdi přeci!" Severus začínal být hysterický.

„Proč tam tak sedí? Proč už tam není?" Severus se už neovládal. V jeho hlase byla hysterie a beznaděj. Poprvé od doby, kdy se setkali v místnosti po tom co se Lucius rozplynul, promluvila.

JSI TO TY. TVÁ VŮLE. SLED UDÁLOSTÍ, DO KTERÝCH NELZE ZASAHOVAT. ROZHODNUTÍ JIŽ PADLO!"

Tenhle hlas zněl jako neštěstí a utrpení miliónů duší. Severusovi se vytratila barva z tváře. Chtěl se rozběhnout ke křeslu a udělat COKOLIV, jen aby se zvedl a šel zachránit svoji rodinu. Bohužel nestačil udělat ani jeden krok, když ho zastavila tatáž ruka jako před tím a obraz se taktéž rozplynul. Najednou se ocitli na místě, kterého se Severus tak obával a které stejně tak dobře znal. Rozhlédl se a.....


Z jeho tváře se vytratila veškerá barva. Severusovi oči se zasklily a pomalu se z nich začaly řinout slzy, které si hledaly cestu přes Severusovu tvář. Díval se před sebe na obraz, který i kdyby chtěl už nikdy nedostane ze své mysli. Před ním ležela Hermiona i s Rousí. Na odkrytých částech těla byly vidět ošklivé podlitiny. Ležely na chladné zemi v tratolišti vlastní krve. Obě vykrvácely, měly podřezaná hrdla. Vlasy slepené do pramínku a oči zalité prázdnotou. Na sobě měly špinavé roztrhané šaty nasáklé krví. Severusovi se podlomily kolena. Klečel vedle své mrtvé rodiny, kterou nadevše miloval a kterou ztratil jen kvůli své vlastní tvrdohlavosti. Najednou se před něj spustil kus pergamenu. Byl to dopis. Poznal v něm Hermionino písmo.

Severusi,

miluji tě. Stále tě vroucně miluji a nikdy jsem nepřestala. Myslela jsem, že když odejdeme bude to lepší. Pro oba. Ale spletla jsem se. Chtěla jsem se vrátit, ale nemohla jsem. Dům máš chráněný kouzly a když jsem z něj odešla, nemohla jsem se vrátit. Pořád v tebe věřím. Věřím, že si pro nás přijdeš. Že nás nenecháš padnout do spárů smrti. Mě i naši dceru. Čekáme na tebe.

S láskou Hermiona

Chvíli tam klečel a díval se na dopis přes stékající slzy, které se seskupovaly do jemných pramínků. Najednou se zvedl, byl potřísněný krví své ženy a dcery a zpříma se podíval na smrt. Přeběhl mu mráz po zádech, ale neuhnul. Díval se do prázdných očí. Utápěl se v těch důlcích jako v nekonečném vesmíru. V těch nekonečných očích byla jiskřička. Malá, žhavá, skoro nezřetelná, přesto ještě nějaká jiskřička naděje v nich byla. Severus teď vypadal naprosto vyrovnaně. Žádné stopy po slzách, smutku nebo beznaději. Díval se zpříma do očí smrti.

„Tak tohle je konec? Takhle to všechno skončí? Já budu sedět doma v teplíčku u krbu a moje žena i dcera skončí mrtvé? Odhozené na zemi jako odpad?" Severus byl rozčílen, chtěl vědět co se teď stane, ale stejně tak se obával odpovědi. Chvíli čekal. Žádná odpověď nepřišla. Pokud se to tak dalo říct, viděl jen jak se smrt usmála svým záhadným, zakázaným a tajemným úsměvem. Pak máchla kosou a Severus omdlel.

Připadalo mu to jako věčnost. Utápěl se ve vzpomínkách toho, čeho byl svědkem. Neustále před sebou viděl mrtvou Hermionu a Rousí. Viděl jak leží vedle sebe, pořád se mu promítala Hermionina poslední slova, které mu napsala v posledním dopise. Pořád ho milovala. I když on je od sebe odradil, zradil její city a způsobil jí více bolesti než by kdo vůbec mohl unést. Pak to přišlo. Probudil se. Konečně se probudil. Byl v posteli. Podíval se vedle sebe, ale Hermiona tam nebyla. Rychle vyskočil s postele, seběhl schody a vběhl do kuchyně. Tam seděla Hermiona i s Rousí. Severus se rozběhl k Hermioně vytáhl jí ze židle a políbil ji. Jemně, něžně a hluboce.

„Lásko. Ty žiješ. Jsi tady. Stojíš, dýcháš, směješ se a díváš se na mě tvýma, krásnýma oříškovýma očima." Hermionu držel v náručí a podíval se na svou dcerku, která nesměle stála vedle nich.

„A ty. Ty moje malá, krásná, chytrá princezno." Severus pustil Hermionu a ohnul se pro Rousí. Hermiona se na to vše dívala, jako na zjevení.

„Severusi?" Řekla pomalu.

„Omlouvám se lásko. Byl jsem tak slepý. Nevěděl jsme co mám, dokud mi to jeden starý přítel neukázal. Můžeš mi to prominout?" Hermioně vhrkly slzy do očí.

„Ach Severusi." vzdychla Hermiona a přivinula se k Severusovi. Ten jí políbil ještě vášnivěji a hlouběji než před tím. Byl v objetí své ženy a v náručí držel jejich krásnou dceru s očima oříškově hnědýma po její krásné matce a s vlasy černými jako eben po svém milujícím otci.

 

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (11 | 48%)

Líbí se Vám povídka : Pod křídly anděla?

Ano, líbí (3 | 17%)

Jak se vám líbí jednorázové povídky?

Jsou pěkné (6 | 50%)
Docela ujdou (4 | 33%)
Nic moc (2 | 17%)

Jak se vá mlíbí básničky?

Jsou moc krásné (9 | 56%)
Pěkné (2 | 12%)
Ujdou (2 | 13%)
Moc ne (1 | 6%)
Vůbec (2 | 13%)

Jak se vám líbí naše tvořené obrázky?

Jsou pěkné (1 | 8%)
Docela se líbí (3 | 25%)
Nic moc (1 | 8%)
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one